Okvětní lístek.|•dopil•|✔

2.

-
„Pohni! Chci tam být, co nejdříve!“ vykřikla Dohui a já skoro přišel o uši. Povzdechl jsem si a zrychlil tempo chůze. Nechtěl jsem být na ní zlý a proto jsem jí vyhověl, ne kvůli tomu, že bych se jí bál.

Najednou má sestra zakřičela a spadla mi přímo do náruče. Hřbet ruky lehce opřený o její čelo a pootevřené ústa, z kterých vydávala zvuky pro děti nepřístupné. Odstrčil jsem jí od sebe a podíval se, co jí tohle způsobilo. Byl to on.

„Jak jsi říkala, že se jmenuje?“ zeptal jsem a ani jsem nereagoval na její nadávky, protože nejsem gentleman. Být gentleman, tak maximálně pro něj či pro tu holku, co se právě dloubala v nose, než pro Dohui.

„Kim Wonpil-ah-oppa! To si to nemůžeš zapamatovat?“ Podupla si a když Wonpil zvedl hlavu směrem k nám, hned se mi schovala za zadá. „On se na mě podíval,“ zamumlala.

„Přesně tak. A na tvého sladkého, neodolatelného bratříčka taky,“ vystrčil jsem špičku jazyka a poté se začal smát. Musela být radost na nás pohledět. Opravdu jsme se někdy chovali jako komici. Hodně to říkala máma, která v mladí chodila hrát do divadla, kde potkala svého Romea, našeho tátu. Takže to máme po ní.

Akorát, když jsem chtěl říct sestře nějaký nevkusný vtip mířený na jejího biase, ozval se hlas. Nádherný hlas, který zapříčinil ztuhnutí celého mého těla. Když Wonpil začal zpívat vysoké tóny, mravenčily mi tváře a měl jsem husí kůži. Sledoval jsem každý jeho nádech a výdech. Každý jeho jiný tón hlasu, kterým mě omámil. Každý jeho ladný pohyb prstů po klávesách syntetizátoru.

Jedna věc, která mi na tom všem vadila, byly jeho brýle. Byl večer, všude tma a on stál akorát pod lampou. Tak proč ty sluneční brýle? Pochopil bych jakékoliv jiné, ale proč sluneční? Nerozuměl jsem.

Když skončil po několikáté písni, všichni začali tleskat a já omámen taktéž. Hned jak si toho všimla sestra nafoukla tváře a dělala uraženou. Zasmál jsem se a nějaká dívka opodál si nás vyfotila.

„Proč jsi to udělala?!“ vykřikla sestra a stoupla si naštvaně před dívku. Najednou mi ta dívka přišla povědomá. Věděl jsem, že jsem jí někde viděl a byl jsem si jist, že to nebyla ta co se dloubala v nose.

„Promiň Hui! Ale vypadáš s tím klukem hrozně rostomil-“

„To je můj bratr, Leah!“ vykřikla. Chytil jsem se za čelo, tak aby mi nebylo vidět do obličeje a trochu jsem se předklonil. Tohle bude hanba na celý život.

Mezitím co moje sestra, s tou dívkou, byly u Wonpila, já se snažil být nenápadný. A také přemýšlet nad jeho brýlemi. Snažil jsem se i zjistit, zda nejsem jediný komu to vadí. A zjistil jsem, že opravdu sám jsem. Jak je to, ale možný? Je to jeho image?

„Bráško~? Mohl bys jít za Wonpil-oppa a poprosit ho o ještě jeden autogram?“ zeptala se sestra udělala na mě psí oči. Jen jsem si odfrkl a bez dalších řečí šel za ním. Stejně jsem se ho chtěl na něco zeptat.

„Eh, Won-“

„Promiň, chlapče, ale dnes už končím. Autogramy budu dávat zase jindy. Víš i já musím chodit spát.“ Usmál se a já pocítil jak se mi zachvěly kolena.

„Unm, to je v pořádku a rozumím ti. Jen se chci zeptat na něco.“ Podrbal jsem se na zátylku a čekal na jeho svolení. Myslím si, že bych se ho i bez svolení zeptal.

„Jen do toho,“ pobídl mě a opřel si ruce o syntetizátor.

„Proč máš ty brýle?“ zeptal jsem se. On ihned ztuhl a nehýbal se. Snad jsem neřekl něco špatně. Že bych přeslechl Dohui, že je slepý? Nebo, že má akorát zánět? Doufám jsem jen v to, že jsem ho neurazil.

„Eh, to už je ale hodin. Už budu muset jít. Měj se!“ Rychle si sbalil svůj hudební nástroj a šinul si to k parkovišti. Svou sestru jsem nechal být a běžel jsem za ním. Chci slyšet odpověď! A dokud to nezjistím, nedám mu pokoj.

„Wonpile! Prosím, stůj!“ vykřikl jsem, ale on šel dál. Doběhl jsem ho, až u stříbrného auta. Měl jsem asi štěstí, protože mu klíč od auta spadl. Rychle jsem ho sebral a ušklíbl se. Od kdy jsem takový bastard? Odpuste mi to rodiče.

„Prosím odpověz mi. Pokud je to něco vážného... Tak, eh... Prosím,“ stoupl jsem si blíže k němu. Neusmíval se, ale zářil jako hvězda a jeho vlasy se leskly.

„Už ti někdo někdy řekl, že jsi otravný?“ zeptal se a tiše se zasmál.

„Spousta lidí, třeba Sungjin-hyung.“ Když jsem si vzpomněl na hyunga lehce jsem se usmál. To, že ho neuvidím celé prázdniny mi trhá srdce, ale jsem si jistý, že si to poté vynahradíme.

„Tak to má ten tvůj hyung pravdu. A kdybys dovolil rád bych jel domů, odpočinout si,“ řekl. Přiložil si ruku k ústům a zívl si. Já si rychle stoupl na špičky a podíval se mu na oči, bohužel mi v tu chvíli vůbec nedošlo, že když někdo zívá má zavřené oči.

„Kruci...“ zaklel jsem. Wonpil se na mě hned podíval, ale než jsem zjistil aspoň barvu jeho očí měl hlavu dolů. Pochopil jsem, že něco tají a měl jsem nutkání zjistit co. Ale než mě něco napadlo seděl už v autě.

„Měl bys mi dát šanci. Možná jsem otravný, ale ne lhostejný. Opravdu bych rád věděl, co pod těmi brýlemi schováváš.“ Chytil jsem dveře od auta a koukal na něho. Byl jsem dost blízko, abych zahlédl jak se jeho oči pohnuly, ale nic víc.

„Věřím ti... Ty brýle jsou moje minulost,“ zašeptal a lehce mě odstrčil od auta. Poté řekl jen: „pozor na nohy,“ a byl pryč.

Já začal znovu přemýšlet. Jak to myslel, minulost? Proč by měly být brýle minulostí? Ničemu jsem nerozuměl a to jsem tak moc chtěl porozumět. Cestou k hotelu jsem přemýšlel, co svými slovy myslel a nakonec jsem k závěru nedošel. Bylo to složité, vůbec nic jsem nevěděl a i když jsem si vymyslel jakýkoliv příběh, nikdy mi nepasoval k brejlím.