Okvětní lístek.|•dopil•|✔

5.

Zabouchl jsem dveře a rychle vyhledal můj telefón. „Musím rychle, než mě zabije!“ vykřikl jsem. Myslím, že i dostatečně nahlas aby to bylo slyšet i na chodbu. Kruci, teď ví, že to vím. A proto bude dělat, že nic neví a já samozřejmě taky nic nevím.

Vzal jsem mobil a našel Sungjina. Rychle jsem klikl na jeho vysmátý obličej a ukázaly se mi naše zprávy. Napsal jsem jen pouhé:

Dowoon: přišla si pro mě.

Skočil jsem na postel, bohužel při mém štěstí jsem spadl na zem, což samozřejmě udělalo hluk. Ale já si i přesto přišel jako opravdový ninja, který čeká na své osvobození od svého kamaráda snipera. Takže Sungjina, aby zabil tu bestii.

„Dowoon-ah! Já vím, že tam jsi! Pojď mi otevřít!“ Slyšel jsem křik té bestie, akorát, když mi odepsal hyung. Rychle jsem si to přečetl.

Sungjin: ále... Běž jí otevřít. Je to už dost let, nezapomínej.

Povzdechl jsem si a pomalou chůzí, jako na porážku, jsem se vydal ke dveřím. Otevřel jsem dveře a lehce se usmál. Najednou jsem viděl před svýma očima nůž, kterým na mě míří. Křičí a bodá mě do břicha. Já krvácím. Poté padám do kómatu. A poslední, co vidím, je Wonpilův obličej.

„Září jako sluníčko,“ vydechnul jsem.

„Kdo? A mohl bys mě aspoň chvíli poslouchat. Je to neslušné, Dowoon-ah!“ okřikla mě. Jen jsem nad tím protočil očima. Možná jsem měl trochu drastickou představu. Žádný nůž, žádná krev a bohužel ani Wonpil tady není. Nemám tu bestii rád, vše mi kazí.

„To tě nemusí zajímat. A ty bys měla přestat křičet, taky je to neslušné, Noona,“ zamumlal jsem a sedl si na postel. Ona mezitím zavřela dveře a sedla si hned vedle mě. Samozřejmě jak jsem čekal, hned se na mě nalepila a plakala. Zas a znovu truchlila. Takhle to bylo, i když jsme byli ve školce. Vždy jsem byl její rameno na plakání. Nikdy jsem nezjišťoval proč pláče a ani teď tomu nebylo jinak. Nezajímalo mě to. Možná to zní ode mě ošklivě, ale ta bestie si to nezaslouží.

Proč je bestie? Protože mi vždy zničila můj hrad! Jak z písku, tak z kostiček. Vždy se mi smála, ale když potřebovala plakat tak jsem byl najednou ten dokonalý Dowoon-ah. Prostě bestie.

„Mohl bych si za to platit.“

„Cože?“ zeptala se nechápavě a podívala se mi do očí. Ty její byly jako černá díra. Nikdy jsem si toho nevšiml. Možná, že jsem až moc stydlivý, abych koukal holkám do očí.

„Že bych si mohl platit za to, že mi furt někdo brečí na rameni,“ řekl jsem. Pak mi ale došlo, že jsem to přehnal. Ale uvědomil jsem si to pozdě.

Podívala se na mě zlověstně a nechápavě zároveň. Poté mě nazvala „dementním kreténem“ a utekla.

Dveře bouchly a já si lehl. Poslal jsem rychle Sungjinovi textovku, že jsem živ a zdráv a pomalu jsem usínal. Když tu zničeho nic, něco narazilo do okna. Otevřel jsem oči a podíval se. Byla to vlaštovka, která se zázračně zasekla o rám zmiňovaného okna. Zvedl jsem se z vyhřátého místa a šel ho otevřít. Pomalu jsem okno otevřel a vlaštovku rychle chytil. Byl to vzkaz.

„Že by tajný ctitel či ctitelka?“ Otočil jsem se a chytil se za srdce. Naštěstí jen otec.

---
To je fakt cringe, lidičky...
No, taková 'odpočinková' část. Jinak jsem ráda za vaše ohlasy. Možná nejsou jako u mých předešlých příběhů, ale nestěžuji si. Jsem za vás ráda.
(Ještě když si to čtou kamarádky... Neukamenujte mě!)