Okvětní lístek.|•dopil•|✔

3.

-
Pomalu jsem sešel schody a vešel do restourace a.k.a jídelny. Ještě rozespalýma očima jsem vyhledával svou rodinu. Nakonec jsem jí našel u okna, smáli se. Zívl jsem si a poškrábal se na hlavě. Vydal jsem se za nimi a když už jsem byl u stolu, sedl jsem si.

„Kde jsi byl včera tak dlouho? Měl jsi dohlédnout na svou sestru a ne že jí necháš samotnou,“ zamračila se na mě mamka. Jen jsem kývl a natáhl se pro něco k jídlu, ale sestra mě plácla přes ruku, že si mám jídlo obstarat sám.

„Snažil jsem se něco zjistit, ale tak nějak jsem na nic nepřišel,“ zamumlal jsem a opřel se lokty o stůl. Chuť na snídani mě přešla a pokud bych měl hlad poté, něco si koupím.

„A co? Na co je Wonpil-oppa?“ uchechtla se sestra. „Samozřejmě, že je na holky. On by se s teploušema netahal.“

Tak hezký den to byl a pak mi ho skazí ona. Protočil jsem oči a podíval se z okna ven. Svítilo slunce a bylo mi jasné, že bude velké dusno. Lidi co kolem procházeli byli dost odhalení, až se mi někdy dělalo zle.

„Ne. Zjišťoval jsem něco, co mi nedalo spát, víš? Něco co nikdo neví,“ řekl jsem a svůj pohled stočil k otci. Měl na nose své brýle na čtení a četl si noviny. Hned jak si povšimnul mého pohledu usmál se a četl si dál. Aspoň, že on se na nic neptá. „A nejsem teplý,“ zavrčel jsem. Odsunul jsem svou židli a nechtěně někoho praštil opěradlem.

„Omlouvám se!“ vykřikl jsem a rychlostí blesku jsem si stoupl a uklonil se.

„Eh, v pořádku,“ řekl blondýn, který měl přes rameno kytaru. Za ním stál o něco málo menší chlapec, vypadal starší. Rychle jsem posunul židli aby mohli projít a uklonil se ještě jednou. Když jsem se otočil zpátky ke stolu, u kterého seděla má rodina, mamka se držela za čelo, otec nijak nereagoval a sestra měla otevřenou pusu dokořán.

Vydal jsem se zpět do pokoje, kde jsem měl v plánu se převléct a vyjít ven hledat odpovědi. A hlavně navštívit místo, kde jsem už dlouho nebyl. V pokoji jsem si oblékl bílé triko, košili přes něj a modré jeany. Možná mi bude teplo, ale nerad jsem nosil krátké oblečení. Nelíbilo se mi to na mně.

Vyšel jsem z hotelu a pomalu kráčel na místo, kde jsem jako dítě často byl. Byl to malý park, který byl o ulici našeho dřívějšího bydlení. Sestra si to nepamatuje, byla v té době ještě nemluvně.

Když jsem z dálky zahlédl červenou střechu klouzačky, usmál jsem se. Čím blíž jsem byl, uvědomil jsem si, že je to dětské hřiště stále stejné. Malé pískoviště, tři lavičky, klouzačka a jeden houpající se koník. Miloval jsem to místo. Bylo plné krásných vzpomínek na mojí partu kamarádů, která se rozpadla. A to, že jsem se odstěhovali do Seoulu tomu vůbec nepomohlo. Právě naopak.

Sedl jsem si na prostřední lavičku a koukal se okolo sebe. Byl jsem zde celkem sám, až na jednu osobu na druhé straně téhle části parku. Ta osoba seděla na lavičce od které sem bylo vidět, té části parku jsem jako malý - i s kamarády - říkal „Dospělácká část“. Vždy tam seděly rodiče a děti si hrály na tomto hřišti, proto ten název. Mezitím co já přemýšlel nad svou minulostí, ta osoba se přiblížila.

„Sleduješ mě?“ zeptal se hlas té osoby. Pomalu jsem se otočil a usmál se. Byl to Wonpil. Stoupl jsem si a nabídl mu, aby si sedl ke mně. Ale zůstal stát.

„Nesleduji. Dřív jsem sem chodil jako dítě. Ještě s kamarády, ale když jsem se odstěhoval, už jsem je nikdy neviděl,“ zamumlal jsem. Při vzpomínce na malou partu capartů, musel jsem se zasmál. Už to bylo opravdu dlouho, takže jsem si už ani nepamatoval jak se chlapci, s kterými jsem se bavil, jmenovali a jak vypadali.

„Ah, tak to jo. Jako malý jsem si tady taky... Hrál,“ odmlčel se a otočil svou hlavu směrem k pískovišti. Což zapříčinilo, že jsem viděl jeho oko z profilu. Usmál jsem se a sledoval ho nadále. I přesto, že měl zase ty brýle, které se mi čím dál víc nelíbily.

„Dowoon,“ řekl najednou. Zpozorněl jsem. Kde vzal mé jméno? Ani jednou jsem mu ho neřekl a to netvrdím, že se bavíme dlouho.

„Co já?“ zeptal jsem se ho nechápavě.

„Ty jsi, Yoon Dowoon?!“ vykřikl a o kus ode mě odskočil. Trochu mě to zaskočilo, ale přikývl jsem. On se rozhlédl a poté rychlým krokem šel pryč. Byl jsem vedle jak ta jedle. Vůbec jsem mu nerozuměl.

„Wonpile, co je s tebou?“ zeptal jsem se potichu sám sebe.

---
Tak co si o tom zatím myslíte?
Beru jakoukoliv kritiku.