Okvětní lístek.|•dopil•|✔

6.

-
„Zlatíčka," odmlčela se mamka a já hned věděl, že to nebude nic hezkého. Určitě procházka po Tokiu, nebo nějaká ochutnávka věcí, co moc hezky nevypadají. Znal jsem svojí mamku moc dobře, abych to tušil. „chtěla bych, abychom jako celá rodina šli na trhy. Projdeme si je, půjdeme na pouť a poté na louku zamilovaných." Mamka začala máchat rukama do vzduchu, přitom jí jiskřily oči.

„Louka zamilovaných? Ty jsi pozvala Wonpila-oppa!?" rozkřikla se sestra a já se chytil za uši. Opravdu, tady nikdy klid nebude. Ať jsme doma, na dovolené, ve škole, stále bude řvát jak pavián. Ale i tak jí mám rád.

„Ne. Nikoho jsem nepozvala. Myslím, že nám postačí naše rodinná láska, broučku." Zasmál jsem se nad tím oslovením, ale když mě obě ženské pohlaví v naší rodině spražila pohledem, přestal jsem. Otec se uchechtl, ale když se na něho podívala mamka, hned přestal. Asi jsou v naší rodině velmi stydlivý a „bojácní“ muži.

„A já mít dívku sebou nemohu?" uchechtl jsem se. Víceméně jsem chtěl naštvat a vyprovokovat Dohui. Moje seznamování s dívkami dopadalo katastrofálně. Takže jsem byl i rád, že nejsem žádný král školy, protože bych se zbláznil. Stydím se, už jen číst před třídou o hodinu literatury, natož ještě balit každou přestávku pět holek najednou. Pff, Jacksone.

„Ne. Žádné dívky na dovolené," zamumala mamka a zkřížila si ruce na prsou.

„Vidíš? I mamka ví, že jsi teplý jak sluníčko. Fakt jsem věděla, že ta panenka v tvém pokoji tam nebyla jen tak. Takže máš rád párečky v-"

„YOON DOHUI!! A dost!" vykřikl jsem se starší ženou vedle mě na stejno. Sestra zmlkla a já se ušklíbl. Byl jsem spokojený.

Rodiče se začaly o něčem bavit a já se mezitím snažil zahnat vzpomínku s panenkou v mém pokoji. Ta panenka patřila nějaké holčičce, kterou měla matka na hlídání. A netuším, do teď, jak se dostala do mého pokoje. No, od té doby jsem prostě pro sestru ten teplý Yoon Dowoon. Kéž by to byla aspoň pravda.

Opřel jsem se o sloup, ruce jsem si zkřížil na hrudi a koukal po ulici. Rodiče se stále dohadovaly, kdy půjdou, jakým směrem a co je výjde laciněji a další nedůležité věci. Aspoň pro mě. Jak bylo očekáváním, zase jsem přemýšlel nad ním. Ten kluk mi prostě nikdy nedá pokoj. Stejně jako já jemu. Přijdu si jako bych s ním hrál nějakou logickou hru, třeba s čísly. On si nějaké číslo myslel, bohužel já měl akorát hádat a stále jsem nevěděl odpověď. Přesně tak jsem se cítil. Velmi hloupě.

Zahlédl jsem blondýna kousek od nás, vedle něho chlapce s hnědými vlasy a oba dva vlastnili kytaru. Nevím, čím mě tak zaujmuli, ale nemohl jsem z nich spustit oči. Když jsem si více prohlížel blondýna, lehce jsem cukl. Byl to ten kluk, kterého jsem srazil na té snídani pár dní zpět. Dokonce i ten druhý byl u toho jak jsem jeho kamaráda ohrozil židlí. Samozřejmě jsem nechtěl.

Najednou mi problesklo před očima dětské hřiště, dětský smích jednoho z mých dřívějších přátel, bábovičky a nakonec krásné čokoládové oči. Bylo to moc rychlé na to, abych na něco přišel. Byl jsem si, ale vědom, že je to vzpomínka. Komu, ale patřily ty oči? V mysli jsem začal ke všem mým známým přiřazovat zmiňované oči, ale nikdo takové neměl.

„Viděl jsem ty oči vůbec někdy?" zeptal jsem se sám sebe. Ale možná trošičku nahlas. Mamka se na mě prazvláštně podívala a otec jen mrkl. Hui si ničeho nevšimla, což překvapila. I když ona měla zase oči jen pro nějakého chlapce. Až když jsem se podíval na koho kouká, tak jsem ztuhl. Ty chlapci byli nějak moc blízko. Kdy to stihli?

„Jae-oppa!" vykřikla sestra a ukázala srdíčko ze svých prstů na blondýna. Ten se jen zasmál a zvedl ruku v pozdrav. Ještě předtím, než ale i s jeho hnědovlasým kamarádem zašli za roh, povšiml jsem si jak brunet propálil mojí sestru pohledem. Jako kdyby žárlil. Nad tím jsem se pousmál. Odstrčil jsem se od sloupu a položil svou ruku tátovi na rameno.

„Kdy přesně půjdeme na ty trhy?" usmál jsem se na rodiče. Měl jsem zase plán. A jak jinak, byl v něm zakomponován i samotný Kim Wonpil. Najdu si tě, a vše zjistím.

---
A pokračování, až zítra. Hihi...
Jinak, máte nějakou teorii na tento příběh?