Anime One Shots vol. 2

Fallen angel (Laito Sakamaki/Diabolik Lovers)

(Prosím neberte toto ve zlém, nemám v úmyslu narážet jakýkoliv způsobem na víru a pokud jste na ni háklivý, tak opatrně a s klidem odejděte. -Pharao666)

Zbledla jsem. “(Jméno), odsuzuji tě k životu na zemi,” jeho hlas mi duněl hlavou. Proč? Proč jste všichni tak posedlí tím být perfektní a stoprocentně čistí. Proč stačí tak málo propadnout do světa lidí, do světa natolik zvráceného, že se za něj celé nebe stydí. Proč stačí tak málo k zapovězení. Oblaka se pode mnou propadla. Mé čistě bílé šaty zrudly jako krůpěj krve a má křídla pomalu šedla. Cítila jsem mocný protivítr. Neslyšela jsem nic. Neviděla jsem nic. Necítila jsem nic. Žádná bolest, žádný strach, žádný vztek, jen prázdno. Otočila jsem se, abych si prohlédla zemi na níž padám. Odsud vypadala krásně. Pousmála jsem se. Pole, lesy, louky, jezera tvořily nádherný pohled. Jak jsme kdysi plánovali. Dnes však, co není žádané a špinavé padá k zemi. Tak dnes padám já jako kdysi člověk.

Roztáhla jsem křídla, aby jsem zmírmila pád. Přistála jsem uprostřed lesa. Křídla jsem schovala a vydala jsem se hledat. Chci vidět, čemu jsme dali život. Bloudila jsem lesem sem a tam. Pak jsem dorazila k velikému domu. Jeho aura se mi nezamlouvala, ale začínalo se stmívat a schylovalo se k dešti. Zaklepala jsem a dveře se sami otevřeli. “H-haló?” zavolala jsem nejistě. Spustila se prudká bouřka. Zahlédla jsem blond dívku na schodišti. “Uteč dokud můžeš,” ukazovala ke dveřím. Zavrtěla jsem hlavou. Co může být horší než vyloučení z ráje. Seběhla za mnou. Ovládl mě divný pocit. Co je ta holka zač. “Tenhle dům je plný upírů utíkej, dokud o tobě neví,” dala mi ruce na ramena. Mým tělem projela pichlavá bolest. Co se děje? Chytla jsem se za srdce. Bušilo… a hodně. Zamlžilo se mi před očima.

~Vize~

Byla jsem zpět v ráji. “Kde? Co? Jak?” rozhlížela jsem se okolo. Můj pohled spočinul na dvou povědomých tvorech, na dvou lidech. “Adam a Eva?” ptala jsem se sama sebe. “To jsou ale staletí, kdy tu byli,” přemýšlela jsem. “Zdá se mi to?” začalo mi to docházet. “Proč se mi ale tahle vzpomínka spustila, když se mě ta blondýnka dotkla?” zavrtěla jsem hlavou. “Co to má znamenat? Co se mi snažíš ukázat?” mimoděk jsem vzhlédla vzhůru. “Nejsou hodni se vrátit,” zazněl znamý hlas. “Jsou odsouzeni k věčnému životu na zemi,” dodal hlas. Vše opět začala pohlcovat mlha. Ta blondýnka je…

~Konec vize~

“... Eva,” vysoukala jsem ze sebe. “Ty taky?” vyhrkla slečna. “Jsem Yui,” dodala. Otevřela jsem oči. Byla jsem v Yuině objetí a obklopena chlapci. Mám pocit, že už nikam neuteču. Aspoň jí tu budu dělat společnost. Stále jsem nesmrtelná. “Jak by to taková roztomilá ztracená holčička mohla vědět?” jeden z nich, s černým kloboukem, se ke mě naklonil. Zmenšily se mi zorničky. Sakamakiovi! To sis fakt nemohla vybrat líp (Jméno). Povzdechla jsem si. “Měla jsem sen,” odsekla jsem. “Tak sen říkáš,” prohlásil ten s brýlemi. Jakže se to jmenoval? Reiji? Asi. Polkla jsem. “A o čem pak,” ten s kloboukem, Laito. Zvedla jsem se. “Co je ti do toho,” odsekla jsem. Zarazila jsem se. Takhle jsem se nikdy nechovala. “Drzá,” ušklíbl se,” líbíš se mi.” znechuceně jsem ohrnula ret.

“A jakpak se jmenuješ?” naklonil se. “Budeš tu teď s námi, odpověz,” odsekl Reiji. Přemýšlím, jak je Yui ještě naživu… pak jsem si vzpomněla. “(Jméno),” pousmála jsem se. Padlý anděl, hříšnice Eva a šest upírů, to jsme teda sebranka. “Laito, odveď ji,” nařídil Reiji a pak někam odtáhl Yui. Ostatní odešli. Polkla jsem. Synové Cordelie jsou nejhorší. Chytil mě za bradu. Druhou rukou pevně uchopil moje rameno. Věděla jsem, co mě čeká. Zavřela jsem oči a zatnula zuby. Čekala jsem. A dočkala jsem se. Jeho tesáky projely mojí kůží. Mimoděk jsem ho pevně chytila za kabát. Překvapilo mě, že to tak hrozné nebylo. Jak asi chutná krev anděla?

Po chvíli se odtáhl a zhluboka dýchal. “Kolik toho vydržíš?” zmateně si mě prohlížel. “Očividně dost,” pousmála jsem se. Vypadal tak roztomile, když byl zmatený. “Co si zač? Jak je možné, že je tvá krev tak… sladká,” přitáhl si mě blíž. Proto jsou padlí andělé tak populární mezi služebníky ďábla? Našel si jiné místo a znovu se zakousl. Testuje moji výdrž nebo je tak hladový po mé krvi? Začala se mi klepat ruka. Tak tohle je můj limit? Sebrala jsem veškerou sílu a odstrčila jsem ho. Bohužel jsem tím jen zvětšila ránu. Sykla jsem bolestí. Laito na mě vyděšeně hleděl. Rána se bleskově zahojila. “Co si zač?” vyhrkl. Sklopila jsem hlavu. “Nejsi hoden,” odsekla jsem nakonec. Vydala jsem se ven.

Má síla mi tedy zůstala, ale mám své limity. To je dobré vědět. Jsem tedy stále nesmrtelná? Měla bych. To bych se totiž svému trestu mohla moc snadno vyhnout. Prohlížela jsem si keře bílích růží. Byly nádherné. “Co tu chceš,” kdosi za mnou zavrčel. Nebyl to nikdo jiný než postrach zdí, Subaru. “Obdivuji růže,” dotkla jsem se jednoho květu. “Nikdy by mé nenapadlo, že budeš ten typ člověka,” poznamenal. Najednou se přihnala mlha. Cítila jsem další upíry, ale tohle bylo jiné. Nečistokrevní? To jsou zase oni? “Yui,” vyhrkla jsem. “Co s ní,” odsekl Subaru. “Mají ji,” pípla jsem. “Kdo!” zvýšil hlas. “Oni,” ukázala jsem na siluetu s Yui v bezvědomí, která v zápětí zmizeli. Vydali jsme se dovnitř.

“Takže Mukamiovi,” konstatoval Reiji. “(Jméno) byla schopná ho zaznamenat, ale nebyli jsme dost rychlý,” Subaru vztekle praštil do zdi. “To už je ale dost divný,” poznamenal Laito. Sklopila jsem hlavu. Kanata stále zoufale hleděl do ohně. “Jsem-,” chystala jsem se odpovědět, ale místo toho jsem vystřelila z gauče a otočila se k oknu. Laito se chtěl zeptat, co se děje, ale nedošlo na to. Oknem proskočila smečka démonických vlků. Co chtěj? Yui? Připravila jsem se k boji. “Kde ti se tu vzali,” vykřikl Ayato. “Přišli si pro Yui,” prohlásila jsem. “To má logiku,” souhlasil Reiji. Otočila jsem se jak jsou na tom. Zděsila jsem se. Na Laita se řítil ten největší. Rozeběhla jsem se k němu, roztáhla jsem tvá teď už temně černá křídla, abych nás zaštítila.

Útok byl odražen. “Tak padlý anděl,” prohlíželi si mě. “Já nejsem zvíře ze zoo,” okřikla jsem je. “Teď to dává smysl,” Laito si pohrával s mými vlasy. “Chystáš se zpátky nahoru,” ušklíbl se. “Chtěla jsem,” pípla jsem. “Já bych byl totiž rád, kdybys tu se mnou zůstala… napořád,” zašeptal mi do ucha. Přeběhl mi mráz po zádech. Ostatní se vypařili… zase. Dal mi ruku na bok. “C-co zkoušíš,” vyhrkla jsem. “Budeš moje,” naše čela se dotkla. Začínala jsem rudnout. “Na druhou stranu bych to mohla zvážit,” uhnula jsem pohledem. “To jsem chtěl slyšet,” ušklíbl se a políbil mě.