Anime One Shots vol. 2

We are not enemies anymore (Germany/Hetalia)

(Zosobnění česka)

Hodila jsem si nohy na stůl. “Česko,” napomenulo mě Slovensko, můj nejlepší kamarád. “Copak,” ušklíbla jsem se na chlapce. “Musíme a evropskou konferenci,” založil si ruce. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. “Je mi to jasné,” upravila jsem se a následovala jsem Slovensko. “Hrozně se nervuješ,” ušklíbla jsem se. “Omlouvám se, že věci beru vázně,” Slovensko se naoko urazil. “Já tam tak moc nechci,” zaúpěla jsem. “Zas mi budou všichni cpát Euro,” zavrčela jsem. “Nedej se,” usmál se můj společník.

“Proč to vlastně děláme,” poznamenala jsem, když jsme vešli do konferenční místnosti. “Je to pokaždé to samé,” nenechala jsem Slovensko se zeptat. “Španělsko a Řecko se topí v dluhách, severský státy se chlubí ekonomikou, Německo si stěžuje na uprchlíky a Rusko se všem potutelně směje, zatímco plánuje náš únos,” stežovala jsem si. “Jediná změna je, že se na nás Británie vykašlala,” odfrkla jsem si. “Jestlipak to není naše hlučné Česko,” prerušil mě Francie.

Nasadila jsem kamenný výraz. “Hele vínomil,” odsekla jsem. “Drzá jako vždycky,” prohrábl si vlasy. Pozvedla jsem obočí. “Ah, má oblíbená,” kdosi mi dal ruku na rameno. “Co kdyby ses vrátila k rodině,” řekl nevinným hlasem. “Ruce ze mě Rusko,” zavrčela jsem. “Já bych ti Euro nenutil,” nedal se. “Těch 40 let mi stačilo,” vydala jsem se pryč. “Česko počkej,” Slovenko běžel za mnou. “Aspoň, že tu mám tebe a snad je tu i Polsko,” pousmála jsem se.

Zatočili jsme za roh a já ztuhla. “A-ah! Česko,” vyhrkl. “Německo,” procedila jsem mezi zuby. “Pořád se zlobíš,” uhnul pohledem. “Samozřejmě,” založila jsem si ruce. “Moc mě to mrzí,” sklopil hlavu. Povzdechla jsem si. “Nejsem tvůj nepřítel sousede,” pokusila jsem se o úsměv. “Oba jsme součástí EU a máme si pomáhat,” prohlásila jsem. “To ale neznamená, že když vezmeš všechny uprchlíky, tak ti odpustím,” odsekla jsem. “Jdeme Slovensko čas na konferenci,” táhla jsem ho pryč.

“Jsi hrozně nenávistná,” poznamenal Slovensko. “Je to nácek,” odsekla jsem. “A rozdělil nás,” posmutněla jsem. “Ale pak jsme se dali zase dohromady,” usmál se. “A pak znovu rozdělili,” zpomalila jsem. “Ale Pořád jsem přátelé,” snažil se mi zlepšit náladu. “A rivalové,” ušklíbla jsem se. “Co bys beze mě dělala,” pokrčil rameny. “Já ti dám,” zatnula jsem pěsti. “Komu to upadla ekonomika po rozdělení?” pozvedla jsem obočí. “Která část Rakousko-Uherska táhla stát,” nedala jsem se. Slovensko zmlknul. “Si myslim,” ušklíbla jsem se a vešla jsem do konferenčky.

Zasedli jsme na svoje místa. “Hele propiska,” ušklíbla jsem se a strčila jsem si ji do kapsy. “Česko,” Slovensko na mě sykl. “No co! Hodí se,” bránila jsem se. Slovensko zavrtěl hlavou. Do místnosti dorazili i ostatní. Polsko si přisedl vedle nás. “Česko tak rád tě vidím,” usmál se. “Já tebe taky,” ušklíbla jsem se. Slovensko si jen povzdechl. “Támhle jde Maďarsko,” drkla jsem Slovensko do ramene. “Ani ji nezmiňuj,” zavrčel. “A pak, že já jsem nenávistná,” zavrtěla jsem hlavou. Polsko jen se naprostým klidem poslouchal.

~Time skip~

“Hajzlové,” ulevila jsem si. “Nejenže mi cpou Euro, teď mi ještě budou šlapat po hlavě kvůli uprchlíkům?” rozčilovala jsem se. “Já tu unii tak nesnáším,” zaťala jsem ruce v pěst. “Není naše vina, že u nás nechtějí být,” povzdechl Slovensko. “No nic,” Slovensko si odkašlal. “Rád jsem tě viděl, ale zase musím jít,” rozloučil se a odešel. Zmateně jsem za ním koukala. “Co do něj zas vjelo,” vrtěla jsem hlavou. Zasedla jsem do parku na lavičku a koukala jsem před sebe.

“Ahoj Česko,” Německo si přisedl. “Co ty tady,” dala jsem si do pusy stéblo trávy. “Myslel jsem si, že bychom si mohly popovídat,” uhnul pohledem. “S uprchlíkama ti nepomůžu, stejně utečou zpátky,” odsekla jsem pohotově. “Takhle jsem to nemyslel,” povzdechl si. “Jsme přeci jen sousedé tak bychom si měli zkusit porozumět,” vysvětloval. “J-jo tak,” vyhrkla jsem překvapeně. Pak se mi na tváři objevil zákeřný úšklebek. “Ó mocné Německo by chtělo kamarády,” rejpala jsem do něj. “Japonsko je daleko, tak tu máš jen Itálii,” štípla jsem ho do ramene.

“Jenom protože si soused,” odsekl a založil ruce. “Bručoune,” rejpla jsem si znovu. Zamračil se. “Já před tebou utíkat nebudu,” založila jsem si ruce. “Víš tehdy…,” povzdechl. “Ty si byla připravená a odhodlaná bojovat, dokud tě zbytek evropy nezradil,” sklopil hlavu. Pousmála jsem se. “Měli jsme výbornou obranu, ale jakmile nás zradili, naše národní hrdost upadla,” posmutněla jsem. “Nejlepší na co jsme se zmohli byl atentát na Heidricha a co z toho?” zavrčela jsem. “Vypálili jste dvě vesnice, muže zabili a ženy a děti jste odvezli do koncentráků,” dokončila jsem myšlenku.

“Lidé měli stach, že když budeme bojovat, dopadneme jako Polsko,” podívala jsem se na svého společníka. “Proto jste měli zahraniční odboje na všech frontách a exilovou vládu v Londýně ne?” pozvedl hlavu. “A pak Rusko,” ušklíbla jsem se. “Slyšel jsem, že chce obnovit východní blok,” otočil se. “Jo,” poznamenala jsem uraženě. “Rusko se svojí ideologií nám ublížil asi víc než ty,” uznala jsem. “Nedej se,” opřel se a hleděl na oblohu. “Zůstaň sama sebou,” podíval se mi do očí.

Uhnula jsem pohledem. “Odkdy to tebe zajímá,” procedila jsem mezi zuby. Pousmál se. Spadla mi brada. “Ty se umíš usmát?” vyhrkla jsem napůl zmateně a napůl jízlivě. “To si vždycky taková?” pozvedl obočí. “Zeptej se Slovenska,” smála jsem se. Zavrtěl hlavou. “Je to roztomilé,” pokusil se o úšklebek. Povzdechla jsem si. “Tebe budu dlouho převychovávat,” dala jsem si nohu přes nohu.

Seděli jsme v tichosti. Přemýšlela jsem, co říct. “Jak to máš s ostatními sousedy,” zeptala jsem se nakonec. “S Rakouskem vycházím vcelku dobře,” přemýšlel. “Francie…,” zasekl se. “To je naprosto jiný příběh,” smála jsem se. “To ano,” kývl. “A co Švýcarsko, Belgie?” vyzvídala jsem. Ve zkratce ty mě nesnášíš nejvíc,” posmutněl. “Nemusí to tak být,” sklopil hlavu. “To známe,” založila jsem si ruce. “Můžeme si být blíž,” dal mi ruku na rameno. “Já bych za to byl rád,” začal se klepat.

“Dejchej,” pousmála jsem se. “Dám ti šanci,” poplácala jsem ho po zádech. “Děkuji,” usmál se a objal mě. “Slibuju ti pomoc,” prohlásil. “Proti Rusku, proti světu,” mluvil dál. “Jistě jistě,” usmála jsem se. “Já můžu,” dodal nakonec. “Sliby chyby,” posmutněla jsem. Odtáhli jsme se. “To možná platí pro tebe…,” dal si ruku na srdce. “A pro zbytek evropy,” utrousila jsem. “Ale pro mě ne,” dořekl. “Jistě,” usmála jsem se. Vypadal tak prapodivně roztomile, když mi sliboval..