Anime One Shots vol. 2

Mapmaker (Levi Ackerman/Attack on Titan)

Seděla jsem na kameni a pozorovala oblohu. Slunce svítilo a jeho teplé paprsky mě hřály na tváři. V dálce se poflakovala partička titánů. V téhle oblasti se objevovaly jen zřídka. Stejně tak i lidi. Posledního člověka jsem viděla, když jsem zkoumala jižní teritorium. Neměla jsem extra spolehlivou techniku, tak jsem si musela pomoct, jak jsem mohla. Vytáhla jsem blok a tužku a začala jsem kreslit okolí. Stoupla jsem si a zaznamenala jsem si vysoké šedé kopce s bílými vršky. Vytáhla jsem starou otcovu knihu. Byl to velký přehled všech slov. Hledala jsem podle definice, co to může být. “Ah tady,” zvolala jsem vítězně. “Hora je jedna a skupině se říká pohoří,” četla jsem.

Nasedla jsem na koně. “Hyjé,” vybídla jsem svojí kobylu do cvalu. Vydala jsem se k horám a na svých přesýpacích hodinách jsem začala stopovat. Naučila jsem se převést délku cesty na vzdálenost a od vzdálenosti naopak odhadovat dobu cesty. Dojela jsem k úpatí, nové slovíčko, po dvou hodinách. Pohoří vedlo směrem na jih. Bohužel se mi nepodařilo najít jejich konec. Jak rozsáhlá ty pohoří jsou? Na tohle bych potřebovala celý den. Otočila jsem koně a vyrazila jsem ke svému domovu. Zase tu byli. Ti lidé ze zdí. Pobídla jsem klisnu na maximální rychlost. Doufala jsem, že budou příliš zaměstnáni, než aby si mě všimli. Koně jsem nechala dole a sama jsem vyšplhala do svého skromného domečku v korunách obrovských smrků s pomocí krásné vymoženosti jménem prostorové manévrování.

Byl to velmi jednoduše zařízený domeček. Přes jednu celou zeď jsem měla velké plátno s mapou toho, co jsem objevila. Vytáhla jsem štětec a barvy a dodělala jsem dnešní kousek. Spokojeně jsem si prohlížela své dílo. “Tady je ten kůň, nemůže být daleko,” ozvalo se zvenku. Zatrnulo mi. Našli mě. Vylezla jsem na maličkou půdičku a vytáhla jsem za sebou žebřík. Malou dirkou jsem koukala pod sebe. “Našel jsem obydlí,” kdosi opatrně vstoupil. Byl to chlapec s (béžovými) vlasy. “Nikdo tu není, kapitáne,” volal ven. “Samozřejmě, že tu nikdo není když tu řveš jak při ohni,” odsekl otráveně malý muž z černými vlasy. “Prohledejte to tu musí tu být,” prohlásil. Pak se ale zasekl a přešel k mé mapě.

“Našel jsi něco Levi?” do mého příbytku vstoupil vysoký blonďák s nepřehlédnutelným obočím. “Vypadá to jako mapa ale… zíral v na plátno. Blonďák vytáhl svojí mapu a porovnával. “Je to téměř naprosto přesné jen tu chybí svět za zdmi,” konstatoval po chvíli. “To znamená, že tam nikdy nebyl,” prohlásil ten Levi. Nevypadá špatně, ale chová se jako já, když se dostatečně neprospím. “Musí tu být Erwine, to bychom ho viděli utíkat,” dodal. Já jsem žena ty ignorante. “Má to půdu?” ukázal nad sebe. Pak jen zarazil svoje lanko nad sebe a strhl kus stropu. Stihla jsem jen tak tak uskočit, ale všimli si mě. Levi klidně strhl půdu pode mnou a já přistála na zemi.

“Co si myslíte, že děláte,” rychle jsem se postavila. “Uklidněte se slečno,” usmál se Erwin. “Uklidit se?” pozvedla jsem obočí. “Bez prozvání jste vešli do mého domu, udělali jste tu neskutečný bordel, zlikvidovali jste mi půdu a prcek ze mě udělal chlapa a já mám být klidná!?” seřvala jsem je. “Vy teda máte nervy,” založila jsem si ruce. “Jakže si mě to nazvala?” prcek Levi přišel blíž. “Snad jsem neranila tvoje city,” odsekla jsem ironicky. “Být vámi, tak ho nedráždím,” poznamenal jeden z nově příchozích. Levi se zastavil. Stála jsem pevně. “Levi, nech ji být,” nařídil Erwin. “Chybí jí disciplína,” naléhal. “Zato tobě chybí základy slušného chování,” odsekla jsem. Pak se napřáhl. Jeho ruku jsem chytila a svojí volnou jsem mu jednu natáhla.

Stál tam jako opařený. “Levi, řekl jsem dost,” Erwin zvýšil hlas. “Jak se jmenujete,” usmál se. “(Jméno),” uhnula jsem pohledem. “Zabalte se pojedete s námi dovnitř, slečno (Jméno),” nařídil a odešel. “Já nikam nejdu,” bránila jsem se. “Vaše schopnosti budou dobře využity a já za vás ručím,” stihl dodat. Povzdechla jsem si. Zastavila jsem se před svojí mapou. “To vem sebou,” prohlásil Levi. “Proč jste za mnou jeli,” ptala jsem se, když jsem ho sundavala. “Ztratili jsme na titáním území hodně lidí, zajímalo nás, jestli nejsi jedna z těch,” posmutněl. “Skoro,” usmála jsem se. Nechápal. Přešla jsem k truhlici v rohu. Všechny svoje věci jsem hodila do tašky a ze spodu jsem vytáhla uniformu legie. “Má matka byla jednou z těch,” ukázala jsem mu uniformu. “Tohle je bohužel jediné, co mi po ní zbylo mimo nesčetných příběhů,” posmutněla jsem. “Vezmi si to na sebe, nikdo tě nebude podezřívat,” nakázal a taky odešel.

Sletěla jsem i se svými věcmi a nasedla na koně. Celou cestu jsem musela vyprávět o své matce. Dokonce ji znali. Zároveň jsem byla pod neustálým dohledem kapitána. Po příjezdu dovnitř zdí, jsem měla sezení s velitelstvím a přednesla jsem jim svoje celoživotní (skoro) dílo. Posléze jsem byla zařazena do legie, čistě náhodou ke kapitánovi Levimu. Já a moje štěstí. Každý ráno byl trénink a jednou za čas expedice ven. Legie si dala nový cíl a to bylo zaplnit mé plátno. Zatím nikdo jiný neví, co všechno jsem objevila. Na tyto akce jezdí jen úzká skupina lidí. Dokonce se nám povedlo dojít na konec toho pohoří. Ukázala jsem jim oceán a představila jim pouště. Dál k horám chrlící roztavenou zemi jsem se ani já ještě nedostala ani k bílým pláním.

~Time skip~

Je to už pár měsíců, co tu jsem a zatím si celkem zvykám. Jen jedna věc mi nejde na rozum. Kapitán se po nějaké době začal ke mě chovat jinak. Pokaždé, když se zeptám, jen uhne pohledem a nic neřekne. Seděla jsem nedaleko hřbitova. Tolik jmen mě známých, které bych našla na chladných kamenech. Všimla jsem si kapitána, jak sedí opodál. Zvedla jsem se a nejistě se vydala jeho směrem. “Dobrý večer, kapitáne,” pozdravila jsem. “Ah… (Jméno),” opět uhnul pohledem. Sedla jsem si vedle něj. “Proč se mi vyhýbáte,” přešla jsem hned k věci. “Nevyhýbám,” bránil se. Všimla jsem si, že jeho tváře nabrali mírně růžovou. Pousmála jsem se.

Sundala jsem si kabát a rozepla pár knoflíků u košile. “Je celkem teplo,” konstatovala jsem. “(Jméno) c-co to sakra…,” okřikl mě. Tentokrát na jeho tváři byla červená a bylo jí podstatně víc. Začala jsem se hihňat. “Co j-je tu k smíchu… a o-obleč se,” zavrčel. “Už to chápu,” usmála jsem se a knoflíky jsem zapnula. “Řekni mi pravdu,” podívala jsem se mu do očí. Mlčky jsme na sebe koukali. Pak jsme se začali přibližovat. Když už se naše čela dotýkala zastavil se. “Já… já nemůžu,” zavrtěl hlavou. “Chápu, že si toho hodně ztratil ale nemůžeš se odříznout od všech citů,” pohladila jsem ho po tváři. Pak si mě přitáhl k sobě a políbil mě. Proč jsem nešla do světa za zdmi dřív.