Anime One Shots vol. 2

Rich and poor (Yuma Isogai/Assassination Classroom)

“Zlato, kolikrát jsem ti říkala, že nemáš chodit pěšky,” máma mě kárala. “Na co jsme kupovali tu limuzínu,” pozvedla obočí. “Tak si pro ni najdi využití,” založila jsem si ruce. “Nebudu jezdit do školy limuzínou,” odsekla jsem. “Nechci být za snoba,” dupla jsem si. Zasekla jsem se. Právě teď jsem se jako snob chovala. Sklopila jsem hlavu. “Pochop to… prosím,” odebrala jsem se po luxusních schodech z tmavého dřeva. Zavřela jsem dveře od svého pokoje a spadla jsem na postel s nebesy. Hleděla jsem do stropu. “Mohla bych se projít,” usmála jsem se. Postavila jsem se a vydala se ke skříni. Vyndala jsem vytahané tričko potrhané džíny. Zamkla jsem pokoj. Vzala jsem si mikinu s kapucí a vylezla jsem na balkon. Slezla jsem na zem. Proplížila jsem se zahradou ven do ulic. Je to až děsivě jednoduché.

Ještě jsem si trochu pocuchala vlasy a nasadila si kapuci. Procházela jsem sousedstvím s pohledem zanořeným do chodníku, aby mě nikdo nepoznal. Když jsem byla v “bezpečné oblasti”, začala jsem se rozhlížet, kam zalezu. V téhle čtvrti jsem ještě nebyla. Mé oči se upřeli na malou kavárnu. Sundala jsem si kapuci a vešla jsem zasedla jsem a zmoženě jsem sebou plácla na stůl. “Tady měl někdo špatný den,” kdosi za mnou se zasmál. Zvedla jsem se. Nervózně jsem se usmála. “Asi tak, ale jsou lidi, kteří jsou na tom hůře,” podívala jsem se na zdroj hlasu. Zarazila jsem se. Přede mnou stál Yuma Isogai z éčka. Měl na sobě zástěru a v ruce notýsek. Sklopil hlavu. Slyšela jsem, že skončil v éčku kvůli tomu, že pracoval. Prý má nemocnou maminku. “Ať je život jakýkoliv, vždycky má něco do sebe,” usmála jsem se.

Z vedlejšího stolu mě sledovala parta éčáků. Polkla jsem. “Máte pravdu,” kývl. “Co si objednáte?” zakroužil propiskou. Zběžně jsem prošla menu. Nebyla jsem v kavárně poprvé, ale nechodím často. “Latte prosím,” vsadila jsem na jistotu. “A nevykej mi prosím, není mi to příjemné,” povzdechla jsem si. Kývl a odešel. “Na co si tu hraješ,” zavrčela jedna z éčáků. Nechápala jsem, co měla na mysli. “Od kdy jsou lidi z hlavní budovy hodný na nás,” pokračovala slečna s šedými vlasy v culíku. “Mě je jedno v jaké třídě jste,” pokrčila jsem rameny. “Jedinej kdo to nějak řeší je velká pětka a šikanisti, a to je tak jeden dva na třídu,” vysvětlovala jsem. “Řeší se to jen, když se někdo dívá, kdo by vás mohl prásknout,” povzdechla jsem si.

“Já tě znám,” poznamenal modrovlásek. Jak se jmenoval? Nagisa? Jo, to bude ono. “Naše matky byli spolužačky,” usmála jsem se. “Mají stejně špatné vzdělání a jsou stejně šílené,” oznámila jsem z pohrdáním v hlase. “Jáj,” sykl na krátko ostříhaný týpek. “A proto si tady?” Isogai mi přinesl kafe. Sklopila jsem hlavu. “S mojí matkou je těžké vycházet,” posmutněla jsem. “Rozumím ti,” pousmál se Nagisa. “Važ si toho, že ji máš,” dodala slečna se zelenými vlasy. “To se taky říct nedá,” usrkla jsem. “Vždycky má “důležité” návštěvy a na mě se málokdy podívá,” hleděla jsem do skleničky. “Beztak ani neví, že nejsem doma,” odsekla jsem. “Ať je život jakýkoliv, vždy má něco pro sebe,” mrkl na mě Isogai. Zrudla jsem. “Hej, to je moje hláška,” vyhrkla jsem. Isogai se zasmál.

“Jinak já jsem (Jméno),” pohodila jsem jen tak mimochodem. “Těší mě (Jméno),” usmál se. Seděla jsem tam až do zavíračky. “(Jméno) zavíráme,” Isogai oznámil. Neochotně jsem se zvedla. Zaplatila jsem a nechala jsem celkem velké dýško. Isogai na mě smutně koukal. Vypadal, že nad něčím přemýšlí. “Nechceš na návštěvu k nám?” navrhl nejistě. “Není to moc ale…,” poškrábal se za krkem. Usmála jsem se. “Stejně je pátek…,” uhnul pohledem. “Lepší než teď jít domů,” dala jsem mu ruku na rameno. “Ale dej vašim vědět,” ušklíbl se. Kývla jsem. Vyšla jsem před kavárnu a zavolala jsem služce. Vysvětlila jsem ji situaci. Pochopila a nechala to být. Taky mámu moc nemusí. Nemůžu se dočkat, až se táta vrátí z ameriky.

Isogai vyšel ven. “Vyřešeno,” schovala jsem telefon. “Tak jdeme,” vedl mě do chudinské části města. Vypadalo to tu hodně jinak. Bezďáci a feťáci okolo hořících barelů a slečny skromně oblečené. Přišla jsem k Isogaiovi blíž. “Neboj se,” uklidňoval mě. Vešli jsme do několika-patrového domu a oprýskanou omítkou. Isogai vytáhl klíče a odemkl byt. “Jsem doma a vedu návštěvu,” zavolal. Přiběhli k nám dvě děti, kluk a holka. “To jsou moji sourozenci, Mia a Kou,” představil je. Pak představil i mě. “Vedeš mi slečnu?” ve dveřích stála bledá žena. “Je to kamarádka,” uhnul pohledem. Kamarádka? To je první. Usmála jsem se. “Dobrý den,” poklonila jsem se. “Slušně vychovaná,” kývala. “Měla byste si jít lehnout,” strachovala jsem se. Kývla a odešla. My čtyři jsme šli k nim do pokoje. Zatímco Isogai dělal úkoly, já si hrála s Kouem a Miou. Pak jsme je poslali spát.

Posadili jsme se do obýváku. “Budeš spát na mojí posteli,” oznámil Isogai. “To po tobě nemůžu chtít,” namítala jsem. “Já nechci, aby host spal na gauči,” nedal se. Začala jsem pomalu usínat. Položila jsem se na jeho rameno. Zívla jsem a Isogai hned po mě. “Na druhou stranu, tohle je pohodlné,” opřel se o mě. Zasmála jsem se. Zamyslela jsem se. Venku za oknem začal padat sníh. Byl první adventní víkend. “Jak vlastně slavíte vánoce,” pohodila jsem. “Nic extra,” odpověděl. “To je?” vyzvídala jsem. “Stromeček s pár ozdobama a s mámou se složíme na slavnostnější večeři a něco málo pro tty dva zločince,” posmutněl. Dostala jsem nápad. To se ale budu muset zeptat. “Ty?”optal se. Taky stromeček s ozdobami a jakožto jedináček dostávám dost věcí, tedy pi hostině,” vysvětlila jsem. “To se tak někdo má,” povzdechl.

Ráno jsem se probudila, nechala jsem na gauči spícího Isogaie a vydala jsem se domů. Dnes se vrací táta a slíbil, že na svátky zůstane. Došla jsem k naší rezidenci zrovna, když vjížděl do dvora. Budu muset vysvětlovat. Vystoupil a řekl řidiči, ať jede dovnitř. “Kde si byla (Jméno),” řekl starostlivě. “U kamaráda,” pípla jsem. Usmál se. “Zase utíkáš,” pohladil mě po vlasech. “Neboj, to je řešitelný problém,” vedl mě dovnitř. Vešli jsme do jeho kanceláře. “Tati?” stoupla jsem si před něj. “Ano, Zlato?” usmál se. “Ten kamarád není zrovna bohatý a protože má nemocnou maminku, tak musí ještě ke škole pracovat,” sklopila jsem hlavu. “Ty jim chceš pomoct viď,” hádal. Uhodl. Kývla jsem. Pak jsem podala celý svůj návrh. Táta přikyvoval. “To je skvělý nápad,” uznal. “Máš mojí plnou podporu,” řekl nakonec. Radostně jsem ho objala a běžela jsem plánovat.

V pondělí po škole jsem šla hned do kavárny za Isogaiem. “Ahoj (Jméno),” usmál se a trochu se začervenal. “A hele co se tu líhne,” ušklíbl se Okajima. Ano představili se a ano pamatuju si je. “Mám pro tebe úkol,” ušklíbla jsem se. Překvapeně na mě koukal. Zeptej se svých sourozenců i mamky a napište každý jednu věc, kterou chcete,” usmála jsem se. “Může to být cokoliv, na cenu nehleďte,” prohlásila jsem sebevědomě. “(Jméno), to nemůžeš,” snažil se mě přemluvit. “Předej mi to, co nejdřív,” ignorovala jsem ho. “To po tobě nemůžu chtít,” naléhal. “Jsou vánoce k čertu,” založila jsem si ruce. “A nám peníze opravdu chybět nebudou,” ujistila jsem ho. “Jo a ještě jedna věc,” usmála jsem se. “Sejdeme se tady v šest na štědrý den,” oznámila jsem a objednala si své oblíbené Latté.

Na štědrý den jsme vyjeli s limuzínou na místo určení. Stáli tam všichni velmi pěkně oblečeni. Řidič jim otevřel. “(Jméno)? C-co?” Isogai vykoktal. Všichni nasedli. “Říkám, že nám peníze opravdu nechybí a chtěla jsem vám udělat hezké vánoce,” usmála jsem se. “(Jméno) je nejlepší,” Mia a Kou zvolali. Po opravdu vydatné večeři se šli rozbalovat dárky. Máma byla hrozně naštvaná, ale já s tátou jsme si to užili. Táta jim dokonce koupil ještě něco navíc včetně poukázky na léky. Pak Isogaiovu mamku utěšoval, protože se štěstím rozplakala. “Děkujeme,” Isogai mě objal. “V pořádku,” usmála jsem se. Najednou nad našima hlavama cosi zacinkalo. Když jsme zvedli zrak, táta nad námi držel jmelí. Zrudli jsme. Pak se přiblížil a políbil mě.