Anime One Shots vol. 2

Gym meeting (Ushijima Wakatoshi/Haikyuu!!)

“(Jméno), pojď se mnou,” přemlouval mě Tooru. “Bratře,” pozvedla jsem obočí. “Víš, jak nerada s tebou chodím mezi lidi,” založila jsem si ruce. “Noták, Iwa se na mě vykašlal a já tam přece nemůžu být sám,” škemral. “A ty si přece moje milovaná a obětavá sestřička,” objal mě. Povzdechla jsem si. “Tak budiž,” vzdala jsem to. “Děkuju moc, jsem ti dlužníkem,” radoval se. “Půjdu, ale nesmíš mi mít za zlé, když se tam zakoukám do nějakýho svalouše,” rejpla jsem se. “Hej, tak to zase ne,” protestoval. “Chceš, abych s tebou šla?” pozvedla jsem obočí. Věděl, že tenhle souboj prohrál. Zabalila jsem si pár věcí to své sportovní tašky a vydala jsem se za svým bratrem.

Vydali jsme se k zastávce. Samozřejmě se k němu seběhla tlupa holek. “To je tvoje sestra?” zeptaly se najednou. Zarazila jsem se. To je poprvé, co si mě všimly. Beztak si chtěj jenom udělat dobrý obrázek. “Toto je (Jméno) Oikawa,” můj bratr hrdě prohlásil. Protočila jsem očima. “Jste si tak podobní,” rozplývaly se. No to mě poser desku. Autobus přijel a my se jich konečně zbavili. Oikawa si povzdechl. “Taky mě ti netěší,” poznamenal. “Přece mě nevyvlastníš kvůli tomu,” objal mě. “I přese všechno, jsi můj bratr,” poplácala jsem ho po zádech. “Děkuju,” usmál se. “Není to tvoje vina,” sklopila hlavu. “Já jen nevím, jak s tím nakládat,” přiznala jsem. Autobus zastavil na naší stanici. Stáli jsme před nově zrekonstruovaným fitkem.

Dali jsme zálohy na klíče a odešli jsme do šaten. Vzala jsem si na sebe úplejší tričko a černé tříčtvrťáky. Vlasy jsem si dala do culíku. Spokojeně jsem se prohlédla v zrcadle. Pak jsem se vydala na věc. “Kráska,” ušklíbl se Tooru. “Aspoň něco máme společného,” dodal a prohrábl si vlasy. Beze slova jsem vešla dovnitř. “(Jméno) počkej,” volal za mnou. Vlezla jsem si na běžící pás. Měla jsem spoustu času rozhlédnout po lidech. Nic moc. Bylo tu poloprázdno. Najednou jsem se zasekla. To mělo za následek moje bezprostřední setkání se zemí. Opatrně jsem se sbírala. “Jste v pořádku?” natáhla se ke mě cizí ruka. Zvedla jsem hlavu. Přede mnou stál důvod, proč jsem upadla. “A-ah, ano, j-jistě, děkuji,” chytila jsem se jeho ruky.

“Víte, jak to funguje?” zeptal se opatrně. “To ano jen… jen jsem se zakoukala,” nejistě jsem se zasmála. “Kampak?” pozvedl obočí. Zrudla jsem. “Na vás,” pousmála jsem se. “Chodím sem celkem často a málokdy je na co se koukat,” uhnula jsem pohledem. “Wakatoshi Ushijima,” představil se. To je ten, kterýho brácha nesnáší. Polkla jsem. “(Jméno), (Jméno)... Oikawa,” pípla jsem. Zarazil se. “Jste jeho sestra?” optal se. “Ano a… ehm… mohli bychom si tykat?” navrhla jsem. “Jistě, ale jak to udělat s tvým jménem, aby se to nepletlo s bratrem,” poznamenal. “Tak používej mé křestní jméno,” usmála jsem se nevinně. “Ushiwako, ruce od (Jméno),” zavrčel Tooru.

“Nenechte se vyrušit,” spustil monotónně. “Co si měl v plánu,” odsekl můj bratr. “Měla jsem tu menší komplikace a Ushijima se přišel nabídnout,” snažila jsem se zaplašit konflikt. Oikawa nasupeně odkráčel a naznačil, abych šla s ním. “Chodíš sem pravidelně?” zarazil mě Ushijima. “Každý pátek ve tři, hned po tréninku,” oznámila jsem. “Budu tady,” prohlásil a vrátil se ke své činnosti. Já se vydala za bratrem. “Co s ním máš,” vyštěkl. “Nic, jen… jen mám nového kamaráda,” bránila jsem se. “Vy…,” začal. “Já se budu přátelit s kým chci,” zarazila jsem ho. Sklopil hlavu. “Aspoň mi slib, že si na něj dáš pozor,” dal mi ruce na ramena. “Jestli tě to utěší,” usmála jsem se.

Po hodině jsme se odebrali do šaten. Dala jsem si sprchu a oblékla se do civilu. Brácha už na mě čekal. Všechno se zdálo v pohodě, ale já věděla, že spokojený není. “Zejtra máte ten zápas s holkama ze Shiratorizavy?” optal se Tooru. “Jop,” kývla jsem. “Holky nejsou zas tak dobrý, smeteš je levou zadní,” ušklíbl se. “Tooru?” teď jsem se ptala já. Podíval se na mě. “Budeš tam, že jo,” posmutněla jsem. “To si piš, že budu,” ujistil mě. Usmála jsem se. “Děkuju,” zašeptala jsem. Hodila jsem si věci na topení a zabalila jsem se na zítřejší zápas. “Zvládneš to, neponížíš jméno své rodiny,” ujistila jsem se a šla jsem spát.

Ráno jsme se vydali opět k té samé zastávce. “Myslíš, že tam bude Ushiwaka?” pohodila jsem. “Chceš ho tam snad?” zavrčel Tooru. “Právě, že nechci a obávám se, že jsem ho začala celkem zajímat,” povzdechla jsem si. “Jak to myslíš,” vyhrkl. “Od té doby, co jsme se vrátili z té posilovny mi píše,” pokrčila jsem rameny. “Hajzl,” procedil mezi zuby. “Spala si,” optal se s náznakem obav. “Neboj v deset jsem ho vypnula,” smála jsem se. “Telefon nebo Ushiwaku,” ušklíbl se. “Oba,” poznamenala jsem. “Správný přístup,” ukázal palec nahoru. Stáli jsme před tělocvičnou. “Zvládneš to,” objal mě a já se šla obléknout do dresu.

Vešli jsme na kurt. Prohlédla jsem obecenstvo. Zbledla jsem. Stál tam v celé své kráse. Polkla jsem. Zhluboka jsem se nadechla. “Vypadá to, že pánové, jak on nás, tak od nich se přišli podívat,” prohlásila kapitánka. Měla pravdu. “Spoléháme na tebe Eso,” kapitánka mě objala. Usmála jsem se. Ano jsem eso týmu, nejzákeřnější ze zákeřných. Jsem taky zástupkyně kapitánky. “Tak ty si Oikawova sestra jo?” spustili holky ze Shiratorizavy jízlivě. “Je mi tě líto,” šklebili se. “Mě vás líto nebude až s vámi vytřem podlahu,” pozvedla jsem obočí. Šla jsem první na podání. Nasadila jsem stejné rány jako Tooru.

Bylo po zápase. Poprvé v historii Seijou porazilo Shiratorizavu. Byla jsem na nás pyšná. Tooru mi skočil okolo krku. “Jste úžasné,” volal. Vydali jsme se do šaten. “(Jméno),” zastavil mě známý monotónní hlas. “Ushiwa- Ushijima,” vykoktala jsem. Pozvedl obočí. “To jsme vám to natřeli, co?” ušklíbla jsem se. “Od Oikawovi sestry jsem nečekal nic jiného,” prohlásil. Zarazila jsem se. “Je tě na téhle škole škoda,” dodal. “To je přesně, proč tě brácha nesnáší,” založila jsem si ruce. “Ty mě taky nesnášíš?” optal se trochu ublíženě. “Jestli budeš se mnou jednat stejně tak budu,” ujistila jsem ho. “Tak já nebudu,” otočil se a odešel. Stála jsem tam jako přikovaná. “(Jméno) pojď se převlíct,” volaly na mě spoluhráčky.

Byl tu pátek. Čas na fitko a… Ushijimu. Nebyla jsem si jistá, co od toho čekat. V šatně jsem se oblekla a vešla ke strojům. “(Jméno), tak přeci,” Ushijima přišel ke mě. Usmála jsem se. “Přece bych ti nelhala,” rejpla jsem si. Uhnul pohledem. “Já nejsem Tooru,” vydala jsem se k rotopedu. Ushijima si sedl opodál a zvedal činky. Koutkem oka, ale celou dobu jsem ho pozorovala. Vždycky když se na mě otočil, otočila jsem pohled před sebe. Strávili jsme tam spolu hodinu. Přišla jsem do sprchy. V hlavě se mi začali tvořit myšlenky a představy na Ushijimu ve sprše. Velmi rychle jsem je zaplašila, ale v mém podvědomí zůstaly.

Čekal na mě venku. “Chceš doprovodit?” nabídl se. “Proč to děláš,” vyhrkla jsem. “Jsi sympatická,” odsekl pohotově. “Líbím se ti?” hrnula jsem otázky. “Nevím,” řekl stroze. “Představuješ si mě ve sprše?” řekla jsem bez rozmyšlení. “Co!?” vyhrkl. “Odpověz,” uhnula jsem pohledem. “Možná,” odsekl. Zastavila jsem se. “Děje se něco (Jméno)?” otočil se na mě. “J-já… já chci jednoznačnou odpověď,” zvýšila jsem hlas. Najednou jsem se zvedla do vzduchu. “Ano,” prohlásil a nesl mě kamsi. “Co děláš?” zvolala jsem. “K autobusu ne,” odsekl a vyrazil k nedalekému parku.