Anime One Shots vol. 2

Replacement (Specra Phantom/Keith Clay/Bakugan)

Seděla jsem v tribuně arény v Alfě a bedlivě jsem pozorovala každý pohyb každý útok. “(Jméno), jak si to můžeš užít, když pořád něco píšeš,” drkla do mě kamarádka. “Tvořím strategie,” prohlásila jsem a zvedla hlavu od papíru. “A nyní se v posledním kole utkají naši vítězové proti Spectrovi a Gusovi,” prohlásil hlasatel. Zajiskřila mi očka. Tak moc bych chtěla stát po jeho boku. Ještě víc jsem nastražila oči a uši a hltala jsem děj na bojišti.

…

To bylo dávno. Šla jsem domů z práce a prohlížela jsem si vysoké vestálské domy. Poté, co jsme opustili Novou Vestroiu náš problém s přelidněním trvá. Starý král i se svým synem a Vexosem utekl. Vše se prozatím uklidnilo. Prozatím. Krátce po jejich útěku, jsme obdrželi zprávu od Spectry, že byl z Vexosu vyloučen a je na naší straně. Já už nevím, čemu mám věřit. Zarazila jsem se. Před mým skromným domovem stál právě on. Pomalu jsem k němu přistoupila.

“Mohu nějak pomoci?”pípla jsem. Otočil se. “Ano můžete,” ušklíbl se. “Hledám (Jméno) (Příjmení),” prohlédl si mě. “To b-budu já,” prohlásila jsem nejistě.  “Potřebuji tvojí pomoct při porážce Zenohelda,” chytil mě za paži. “M-mě? P-proč?” nechápala jsem. “Gus bohužel padl a sám si nejsem jistý,” uhnul pohledem. Spectra Phantom si není jistý svou silou? Jak se tohle mohlo stát? “Slyšel jsem, že jsi výborný stratég,” usmál se. “Dobrá pomůžu ti,” kývla jsem. Hned jak jsem to dořekla přesunuli jsme se na jeho loď.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem ve Vestálském Ničiteli. Rozhlížela jsem se. “Krásné že,” ušklíbl se. “Kdysi jsem tady chtěla stát po boku mocného bojovníka,” posmutněla jsem. “Jako každý,” dodala jsem. “Proč kdysi,” nechápal. “Po tom incidentu na Vestroie popularita Vexosu se obrátila na opačný pól,” vysvětlovala jsem. “Je to celé zmatené a já nevím, co si mám myslet,” promnula jsem si kořen nosu. “Věř mi (Jméno), já tě nezradím,” pousmál se. “Ukážu ti, kde budeš spát,” vedl mě kamsi chodbou.

Dovedl mě do pokoje. “Máte to tu pěkně zabydlené,” procházela jsem pokojem. “Doufám, že si uvědomuješ, že se na Vestál dlouho nedostaneš,” varoval mě. Sklopila jsem hlavu. “Zanecháš za sebou svojí rodinu,” dodal. “Co mi zbývá,” povzdechla jsem si. “A navíc toho ani nemám tolik,” sklopila jsem hlavu. “Teď máš mě a tykej mi,” usmál se. Nemůžu tomu uvěřit. Jsem tak ráda, že jsem souhlasila. “Ale (Jméno),” spustil vázně. “Není to jen Zenoheld, kdo je náš nepřítel,” založil si ruce. “Musím tě požádat, aby si zpřetrhala všechny kontakty s bojovníky,” zamračil se. “Vím, že si to byla ty, kdo jim pomohl,” odsekl.

Ok. Možná to nebyl tak dobrý nápad. “Je tu ještě někdo, kdo je nepřítel,” odsekla jsem ironicky. “Mimo Vexos a prince Hydrona,” dodala jsem, než Spectra otevřel pusu. “Nikdo jiný,” zavrtěl nakonec hlavou. “Až budeš připravená doraž za mnou na můstek,” zavřel za sebou dveře. Svalila jsem se na postel. “Promiň Dane, Miro, všichni,” posmutněla jsem. Vyhlédla jsem z okénka. V dáli byl vidět Vestál, jak se vzdaluje. “Obklopeni vesmírem,” pousmála jsem se a oblekla si stylový pláštík, který visel ve skříni. Vydala jsem se za Spectrou.

“Plánuji poslední útok na bojovníky,” prozradil hned, jak jsem vešla. “Proto jsem tady, počítám?” pozvedla jsem obočí. “Co je tohle za hmyz,” odsekl Helios. “To je (Jméno) Heliosi, buď slušný,” pokáral ho Spectra. Helios si mě přeměřoval pohledem. “Nevybral sis špatně,” poznamenal. “(Jméno) je výborný stratég,” pohotově zareagoval. Slabě jsem se pousmála. “Dobrá tedy,” odkašlala jsem si. “Necháváš plán čistě na mě nebo…,” zeptala jsem se opatrně. “Nechám to na tobě,” usmál se. “Usmíváš se častěji, než si pamatuju,” rejpla jsem si.

Stáli jsme se Spectrou na srázu a čekali jsme na Dana. Konečně se objevili. “(Jméno)!” vykřikl Dan. “Co si jí udělal,” křičel. “Jen jsem se zeptal, jestli nepůjde se mnou,” pokrčil rameny. “Je to tak,” odsekla jsem chladně, ale v hloubi duše jsem doufala, že Dan vyhraje. Snad pak se Spectra přidá k bojovníkům. “Jak si mohla,” křičela Mira. “Nechápeš to, tak se mi do toho nerej,” prskla jsem,” mám své důvody.” Spectra mi naznačil, ať jdu stranou.

Stalo se jak jsem doufala. Spectra prohrál a přidal se k bojovníkům. Všichni na mě zlověstně hleděli. “Hluboce se omlouvám za tuto zradu, veřte, že bylo težké stát proti vám i když jen krátce a nepřímo,” poklonila jsem se. “Nebylo tak težké vyčíst z tvé tváře, že si doufala v tenhle výsledek,” poznamenal Shun. Spectra se na mě zmateně otočil. “Je pravda, že jsem doufala, že se k vám přidáme, avšak mé plány k tomu nesměřovaly,” přiznala jsem. “Ještě dotaz,” podívala jsem se na Spectru. “Mám změnit oslovení,” pípla jsem nejistě. “Nechám to na tobě,” mrknul.

~Time skip~

Mělo mi to dojít. Mělo mi dojít, že jsem jen Gusova náhražka. Jediný klad celé téhle akce bylo, že jsem ho na pár týdnů viděla. Byla jsem zas u sebe doma. Měla jsem to štěstí, že můj šéf je zlatej a za zásluhy o likvidaci Zenohelda mě dokonce povýšil. I přes to jsem nebyla šťastná. “Smutný příběh zapomenuté pomoci,” zavrčela jsem. “Člověk by si řek, že aspoň třeba zůstane v kontaktu, ale to ne,” odsekla jsem otráveně. Ozvalo se zaklepání.

“Kdo to může být v tuhle denní dobu,” podívala jsem se na hodiny. “Je skoro šest,” pozvedla jsem obočí. Otevřela jsem dveře. Přivítala mě kytice růží. “K-Keithe,” vykoktala jsem. “Promiň, že jsem tě takhle zanedbal,” poznamenal rozpačitě. “Chci ti to vynahradit, jestli máš čas,” vtiskl mi do ruky květinu. Všimla jsem si, že je formálněji oblečen. “Nějaká fancy večeře?” opřela jsem se o futra. “Napadlo mě to, ale jestli nechceš…,” uhnul pohledem. “Vydrž jen se obleču,” zavřela jsem.

Vyšla jsem ven. “Sluší ti to (Jméno),” nabídl mi rámě. “Tohle si nechám líbit,” ušklíbla jsem se. “Tomu věřím,” Keith se začal smát. Zavedl mě do hezké restaurace v jednom z nedalekých hotelů. Přišel číšník a my si objednali. “Tak co, jak ti jde návrat do normálního života,” usmála jsem se. “S Mirou jsme převzali laboratoř po otci,” odpověděl po chvíli. “A ty?” ptal se hned na mě. “Šéf mě vzal zpátky a dokonce mě povýšil,” pochlubila jsem se. “A pokud si dobře vzpomínám, tak naše společnost úzce spolupracuje právě s laboratoří,” usmála jsem se.

Opustili jsme restauraci a vydali se ke mě. “Chceš na chvilku zůstat?” navrhla jsem. “Moc rád,” souhlasil. Odemkla jsem dveře a vešli jsme. “Máš to tu pěkné,” pochválil Keith. “Děkuji,” odešla jsem se převléknout. Pak jsem se vrátila a posadila se k němu na pohovku. “(Jméno)?” podíval se na mě. “Proč si tak rychle souhlasila, že půjdeš?” vyhrkl. “Vždycky jsem tě obdivovala a vždycky ses mi líbil,” přiznala jsem. “To je dobře, protože já tebe taky,” políbil mě.