1 Secret Agent, 7 Men [CZ] {BTS FF} ✔

7. Kufřík s virem

„Kim Nari, vím, žes včera měla misi, ale mám tu jednu, která spěchá." Vytrhne mě z přemýšlení u snídaně, kterou jsem připravila nám oběma.
„Super! O co jde? Jen doufám, že to není nic s Jiminem." Řeknu se smíchem, protože práce bodyguarda je pro mě až moc nevyzpytatelná. Tenhle život mi opravdu chyběl, a dokonce si ho víc užívám než předtím.

„Neboj, tvým cílem je dnes Kim Namjoon, vědec, který v poslední době vyvinul nový smrtelně nebezpečný virus. V 19.30 plánuje předat informace jedné anarchistické skupině. Tvým úkolem je ukradnout tyto informace, které pošleme na prozkoumání a vytvoření případné protilátky. Nějaká otázka?" Zeptá se a je na něm poznat velká nervozita.
„To bude hračka." Usměju se a poplácám ho po rameni a u toho se usměju od ucha k uchu.

💜💜💜

„Jak to vypadá?" Promluví Yoongi ustaraným tónem z naslouchátka.
„Dej mi pokoj, pracuju." Zavrčím otráveně a zavrtím se trochu na lavičce naproti laboratoři, ve které pracuje Kim Namjoon. Kouknu na hodinky, zbývá pět minut než se má s nima potkat.
„Už vychází!" Zakřičí mi Yoongi do ucha, ale rozhodnu se to ignorovat. Je vidět, že Namjoon má naspěch, skoro utíká, a tak moc neotálím a následuju ho. Musím také popoběhnout, abych mu stačila. Sleduju ho opatrně na nejbližší stanici metra, všude je moc lidí, to nepůjde jen tak.

Doběhneme na nástupiště, kde už je metro, ale on si ho nevšímá, naopak běží podél něj. Malý kufřík ho trochu zpomaluje, ale i tak je docela rychlý.
Metro najednou odjíždí a já konečně zjišťuji, co má v plánu. Najednou skočí na koleje a probíhá tunelem do tmy. Kroky se tu hlasitě ozývají, a tak se snažím nedělat hluk, ale na druhou stranu musím pospíšit kvůli tomu, že pár desítek metrů od Namjoona vidím nouzový východ a něco co vypadá jako světlo baterky.

Asi ho nestihnu před předáním, škoda. Proletí mi hlavou. Proto z přední kapsičky na košili vytáhnu tmavou masku na ústa a poutka si dám za uši.
Namjoon už zastavil a ve světle baterky a zelených světel označující nouzový východ vidím, že se potkal s nějakým mužem a povídají si.
Po chvíli Namjoon natáhne ruku s kufříkem a já vystartuju. Dělám naschvál velký hluk, a tak peřesměruju jejich potornost na mě. Vrhnu se po kufříku, Namjoon ho ale nechce pustit, a tak ho druhou rukou praštím do nosu.

Škoda tak pěkné tváře...

Jen takhle ale hned uvolní sevření a chytí se za nos, z kterého mu teče krev. Hned se otočím k tomu muži, právě ve chvíli, když metrem zazní výstřel. Trefil se. Bolestí klesám na kolena a volnou rukou si přidržuju krvácející ránu.

„Kim Nari!" Zakřičí Yoongi, který nic zatím nemůže vědět. Jedinné na co můžu myslet je jeho strach z krve
„Sorry bae, tohle je můj byznys." Řeknu s nuceným smíchem a volnou rukou si vytáhnu naslouchátko a brýle složím do kapsy.
„Hele kočičko, to je moje." Zahuhlá muž a pistolí mi míří na čelo a natahuje ruku pro kufřík.

Já na nic nečekám a kufříkem mu udeřím do ruky, čímž způsobím, že mu pistol vyletí z ruky. Dále využiju momentum a skočím na něj. Sednu si na jeho hruď a začnu ho škrtit. On se brání, rukou mi udeří do místa, kde mě postřelil, ale já zatnu zuby a pokračuju do té doby, co ztratí vědomí, vše tak abych ho nezabila.
Otřepu se a vstanu na nohy, přece tohle je jen jedna malá kulka. Snažím se najít Namjoona, ale nemůžu ho najít, asi už utekl. Musím tedy pospíšit.

Jsem sice pomalá, ale nemám velký problém s chůzí. Trvá mi pár minut než vylezu z tunelu. Hned co to udělám, dostanu nápad. Rychle sdělám z obličeje masku a nasadím si naslouchátko.

„Yoongi, poslouchej a nepřerušuj mě." Promluvím a snažím se nedat na sobě nic poznat.
„Sakra Kim Nari, co to mělo znamenat? Co se děje, střelili tě?" Uslyším Yoongiho vystrašený hlas, který se rozhodnu ignorovat.

„Vyskytly se menší komplikace, nechám kufřík ve skříňce na úschovu zavazadel. Číslo 13." Řeknu zatímco všechno za pochodu připravuju. Vložím do skříňky kufřík a u toho si dávám pozor, aby mě nikdo neviděl.

„Heslo je moje datum narození. Nenechej to tu dlouho. Pokud budu moct, tak brzo se potkáme u tebe." Promluvím a každé slovo mi dá hodně zabrat. Nečekám na jeho odpověď, vytáhnu znovu naslouchátko, položím vedle něj brýle, ale dávám si pozor, abych kameru nenamířila na sebe. Vše zavírám do skříňky a naťukám heslo, jak jsem mu podle pokynů řekla.

💜💜💜

Cesta ke mně domů netrvá dlouho, ale bolest je příšerná. Vytáhnu ze zadní kapsy džínů můj klíč, který pro jistotu nosím s sebou. Rychle vlezu dovnitř a zabouchávám dveře. Obklopuje mě známá vůně, kterou pro teď ignoruju a neprodleně beru lékárničku z koupelny. Bezmocně se sesouvám na zem, protože mě už pomalu opouští síly.

Rychle vyhrnu tričko a spatřím tu nádheru. Netrefil nic důležitého, musím se pousmát, a hned se začnu připravovat. Vložím si ruličku obvazů do pusy. Vydezinfikuju ránu a i pinzetu. Mnou proběhne šílená bolest, ale to je teď to jedinné, co mě nutí zůstat při vědomí.

Je čas, řeknu si a začnu pinzetou hledat kulku. Netrvá to dlouho a vítezoslavně ji držím před sebou. Odhodím všechno.
Vytáhnu roličku z úst a konečně si pořádně oddychnu.
Najednou ale uslyším zvonek, který nepřestává zvonit. Po chvíli přestane a já uslyším, jak mi někdo něco strká do zámku.

Bezmyšlenkovitě se nahnu a vyštrachám z lékárničky skalpel. Lepší zbraň nemám.
Najednou vše utichne a následuje rozražení dveří.
„Kim Nari, kde jsi?" Uslyším známý hlas, ale nemůžu si být jistá, jestli to nejsou halucinace.
„Debile, opovaž se jít sem!" Zakřičím, ale v polovině mě hlas zradí. Rychle si sdělávám vyhrnutou košili přes ránu a to právě ve chvíli, kdy se Yoongi objeví přímo nade mnou. Hned se ke mně sklání.

„Zmiz! Mám práci a nechci se starat ještě o tebe!" Zavrčím.
„Sklapni!" Přeruší mě a začne mi vytahovat košili nahoru. Za určitých skutečností bych si to užívala, ale ne teď. Chvíli se přetahujeme, ale už nemám moc síly a tak povoluju.
Sleduju jeho pohled, který najednou ztvrdl.

„Necháš mě? Už jen stehy..." Promluvím potichu, ale to už Yoongi drží jehlu s vláknem. Obě dezinfikuje.
„Prosím, zůstaň se mnou." Promluví a po tváři mu začnou stékat slzy a do toho ucítím malý vpich v oblasti rány.
„Tohle je maličkost. Snaž se ať vypadají dobře." Zasměju se, ale přeruší mě bolest ze smíchu.

Překvapivě netrvá dlouho a Yoongi mi udělal dva stehy. Nakonec vezme obvaz a několikrát mi ho obváže kolem pasu.

Teď když je vše hotovo, tak si vzpomenu na to nejdůležitější. A rychle se snažím postavit, ale udělám to až moc rychle a Yoongi mě musí zachytit před pádem. Já se ho od sebe snažím odstrčit, ale nemám sílu.

„Dělej, kufřík!" Zakřičím na něj, ale místo toho ztrácím se vteřině půdu pod nohama a ocitám se v Yoongiho náručí.
„O vše je postaráno." Řekne klidně, ale je na něm vidět, že uvnitř to v něm hodně vře.
„Opravdu? Nemám problém tam dojít." Pousměju se, ale jen co to dopovím vysloužím si jen pohled, kdy mu z očí skoro sršely blesky. Rozhodnu se tedy mlčet, zatímco mě Yoongi odnese do ložnice a hodí mi nějaké čisté tričko ze skříně.
„Převleč se, musíme si promluvit." Promluví a odejde do vedlejšího pokoje.

Špinavé triko shodím na zem a čisté si rychle obleču. Když jsem připravená vstávám z postele a namířím si to do obýváku s širokým úsměvem na tváři.
„Jako nová." Pousměju se a udělám malou otočku, před Yoongim, který sedí na pohovce.
„Přísahám, že já tě příště k té posteli přivážu." Zasyčí a rychle mi ukazuje ať si sednu vedle něj. Nakonec ho poslechnu.
„To by se ti tak líbilo, co?" Drbnu do něj ramenem a způsobím tak, že zčervená jako jahoda. Bože jak mě baví trápit ostatní lidi...

💜💜💜
Další kapitola je venku! Jaké jsou vaše dojmy?