1 Secret Agent, 7 Men [CZ] {BTS FF} ✔

1. Strašpytel

Takže žádný telefon se SIM kartou, nic co by mě mohlo detekovat, nepoužívat platební karty a vyhýbej se kamerám. Říkám si znovu pro sebe svou denní rutinu, která mě už týden drží na svobodě.
Proč se to všechno tak pokazilo? Zaúpím v myšlenkám a stáhnu si čepici víc do čela.

Konečně jede ten autobus! Rozzářím se nad myšlenkou, že už brzy budu doma. Pár lidí do ní nastoupí a já také, ale jako poslední - úplně dozadu a rozhodnu se stát těsně vedle dveří. Tak abych mohla v případě nouze co nejdřív vylézt. Už slyším ječivý zvuk zavírání dveří, ale upoutá mě muž běžící naproti. Nevím proč, ale mé svaly se pohnou samy od sebe, tak abych zabránila zavření dveří.

Až v poslední době si uvědomuju věcí, které jsem si nevšímala kvůli své práci. Jedny z nich jsou myšlenky, jak svalnatý musí být pod tolika vrstvami oblečení a jaké mohou být jeho světlé vlasy na dotek.

Trvalo to jen chvíli a když se dostane do tramvaje a já povolím svůj stisk a nechám dveře konečně zavřít.
„Dík." Promluví na mě, zatímco se snaží popadnout dech a ani se na mě nepodívá.
„S takovým výkonem by mohl na olympiádu." Řeknu si pro sebe potichu sarkasticky a hned se u toho zaculím.
„To je na mě?" Zeptá se a snaží se upoutat můj pohled.
„Ne, jsi mi ukradený. Neznám tě." Odseknu mu a jen koutkem oka sleduji jeho reakci. Protože mě upoutá auto jedoucí podél autobusu.

„A není to škoda? Já bych tě docela rád poznal." Zamumlá a chytí mě za pravé zápěstí.
Každá buňka ve mě křičela ať ho kopnu do citlivých partií, nebo ho začít škrtit, tak jak jse to už několikrát dělala, ale nakonec jsem se ale ovládla. Nepotřebuju kvůli takovému blbečkovi další problémy.

„Min Yoongi, pro tebe Yoongi." Zazubí se a donutí mě potřást si s ním. Rychle vytrhnu svou ruku z jeho sevření a aniž bych se na něj podívala promluvím drsně: „Není důvod. Stejně se už neuvidíme."
„Proto bych se tě chtěl teď zeptat na jméno a číslo telefonu." Odpoví žertovně. Jen co to dopoví, jsme na zastávce, kde chci přestoupit na metro. Beze slova ho obejdu a vyjdu z tramvaje a mířím k metru. Zatímco koutkem oka vidím, jak to černé auto zaparkovalo na zákazu a pomalu z něj vychází nějaký muž v šedé kapuci. NIS už klesla hodně hluboko, nebo se přestává snažit?

„Tak co bude?" Zakřičí mi do ucha Yoongi, který vystoupil se mnou bez toho aniž bych to tušila.
„Nic ti do toho není. A radím ti dej mi pokoj." Osočím se na něj zatímco hledám v batohu své brýle. Rychle si je nasadím.

„Wow, s brýlemi ti to sluší ještě víc." Promluví, ale já pokračuju podchodem a snažím se vyhnout kamerám.
Ten týpek se mě drží až moc nápadně, tohle nebude problém.

„Mohla bych tě poprosit?" Otočím se konečně na Yoongiho a vykouzlím svůj neodolatelný úsměv.
„Jsem cizinec, koupíš mi prosím lístek?" Zaprosím a vytáhnu z kapsy u ryflí pár bankovek.
„A pak mi o sobě něco povíš?" Zeptá se a připomíná mi malé děcko. Ale kývnu a odvětím, že počkám tady. On se ani nepozastaví a jde koupit jízdenky.

Tak konečně ho mám z krku, řeknu si a otáčím se o 180° a mířím k východu. Něco je ale špatně. Ten kdo mě má sledovat se na mě vůbec nedívá a naopak hypnotizuje někoho jiného. Pár rychlými kroky se mu dostávám za záda a snažím se ze zvědavosti přijít na to, co ho zajímá, když to nejsem já (RIP moje ego). Za pár sekund mi to dojde. On sleduje toho Yoongiho.

Nevím proč, ale asi kvůli nedostatku adrenalinu v poslední době se přiměju udělat další dobrý skutek. Vracím se zpět na místo a když procházím kolem toho stalkera, udělám pár fotek. Otáčím se tak abych na něj viděla. Musí to být nějaký amatér, vůbec se nekryje a ignoruje věci kolem.
Tohle bude hračka, řeknu si a vyfotím ho znovu.
Yoongi se blíží a tak si přesměruju aspoň na chvíli svou pozornost.

„Na cizince moc dobře víš cenu." Promluví a uslyším jeho zvonivý smích. Musím se nad svou lží taky sama pousmát.
„Náhoda, půjdeme teda?" Zeptám se nedočkavě a nechávám se ním vést. Mezitím se snažím vyhýbat kamerám a párkrát ověřím, že nás ten týpek sleduje.
„Řekneš mi už svoje jméno?" Zastaví na chvíli ale já už to chci mít za sebou a tak zrychlím krok a nechávám ho za sebou.
Netrvá dlouho a dožene mě.
„Lee Yoo Na." Odpovím první jméno, které mě napadne. Protože chci aby konečně mlčel.
„No vidíš, ani to nebolelo." Je na něm vidět, že by se chtěl ještě na něco zeptat, ale to už přijíždí metro a my nastupujeme spolu. Težko říct kdo z nás dvou sleduje toho druhého, ale je mi to ukradené. Stojíme těsně před dveřmi a mám velkou radost, když vidím stalkera, stát opodál.

Teď je ten čas. Znova mi proudí krví adrenalin.
Nakloním se Yoongimu k uchu, tak aby to nevypadalo divně. A pošeptám mu: „Spolupracuj, radím ti dobře." On na mě hodí překvapený pohled. Protože jsem to vyslovila moc agresivně.

Začne pípat upozornění a ještě chvíli počkám. Potom chytím Yoongiho za zápěstí a prudce vystartuju a táhnu ho se sebou ven.

Tak tak nezůstal skříplý, ale bylo vidět stalkera, který se hnal pozdě ke dveřím a bušil na ně. Poslední fotečka. Usměju se a stisknu tlačítko na obrubě brýlí.

„Co to sakra mělo být?" Zvýší na mě Yoongi hlas. Chvíli přemýšlím, jestli mu říct pravdu nebo ne.
„Dostala jsem klaustrofobii." Řeknu nevinně a sundávám si brýle zpět do pouzdra. Už se těším až budu doma a zkusím si ho najít sama, jako za starých časů. Hrozně mě baví plést se do života druhých.
„A proto jsem musel vystoupit taky? Nelži prosímtě." Odsekne naštvaně.
„Neřvi na mě! Měl bys mi kurva děkovat." Zařvu na něj sama a nasupeně se k němu otáčím zády.
„A za co jako?" Odfrkne si posměšně a chytne mě za rameno.

Tos teď přehnal. Chytnu jeho ruku a zkroutím mu ji jednou rukou a druhou si ho přitáhnu blíž.
„Někdo tě sledoval, brouku, nemáš zač. A opovaž se na mě ještě sáhnout." Poslední slova skoro zasyčím, tak že je vidět jeho zděšení. Jen nevím jestli je to kvůli mě nebo stalkerovi, každopádně je to jedno.

„Děkuju..." Zašeptá a po chvíli dodá: „Jak vypadal?" Jsem trochu překvapená jeho tónem, protože to řekl tak, že ho každý den sledují. Ale co, po chvíli přemýšlení ho pouštím a vytáhnu mobil ze zadní kapsy. Rychle prohlédnu desítku obrázků.

„Docela se mi povedly." Řeknu a podávám mu telefon. On jen vyjeveně kouká a prohlíží si je. Já zkoumám jeho reakci, ale je úplně nečitelný.
„Prosím doprovodíš mě domů? Je to jen kousek, 3 zastávky a pak minutku pěšky." Zamumá a v hlas se mu zlomí, když říká poslední slova. Prostě strašpytel. Nakonec kývnu na souhlas. Nevím kde se ta dobrota ve mě bere, ale tenhle člověk mi nemůže ublížit.

Zbytek času čekáme mlčky, ale nemůžu se zbavit pocitu, že na mě civí, kromě toho, že se snaží rozpoznat toho týpka na fotkách. Překvapeně další linka jede brzy. Rychle nastoupím a sednu si blízko východu a Yoongi mě následuje, ale jen se postaví bokem vedle mě.

„Je to zbytečné, nejsou v něm žádné další informace." Zamumlám, tak aby mě dostatečne slyšel.
„O čem to mluvíš?" Zeptá se nevinně a levou ruku, kterou drží pod mým telefonem v místě vstupu stiskne ještě víc.
„Vím, že se ho snažíš napíchnout. Není v něm SIMka, žádné jiné fotky, účty, poznámky, no prostě nic." Odpovím nezaujatě.

„Naprosto nevím o čem mluvíš." A jeho ruka začíná bělet a na čele se mu začne tvořit pot.
„Myslíš, že jsem úplně blbá a nevšimla jsem si toho konektoru? Hádám, že tak dostaneš přístup ze svého telefonu k mému." Řeknu a znuděně si začnu kontrolovat manikúru, zatímco levou ruku nastavím pro telefon.

„Promiň, já jen se chtěl sblížit... Úplně si mě očarovala, no prostě si můj typ." Promluví a vrací mi mobil.
Kolikrát jsem tohle už slyšela. Ale něco je tady jinak, jen nemůžu přijít na to co.