Nepochopený (Ironfrost Czech) - DOKONČENO

35. kapitola

Tonyho počáteční rozmrzelost zmizela poměrně rychle, když si uvědomil logické souvislosti. Vlastně nečekal, že by mu Loki oplatil jeho vyznání stejnou měrou - byl to přece jen bůh klamu. A když mu to došlo, ozdobil jeho tvář samolibý úsměv.

Samozřejmě, Lokiho útěk - nepochyboval o tom, že bůh utekl především sám před sebou, respektive před tím, co cítil - znamenal, že k němu chová přinejmenším podobnou náklonnost. Tony si tím byl jist jako tím, že v některých částech vesmíru každé ráno vyjde slunce.

Pohvizdoval si svou oblíbenou skladbu od Black Sabbath, když seděl za stolem své dílny a společně s Jarvisem se snažil nalézt komunikační frekvenci, díky níž by se dokázal spojit s Avengers. Měl dojem, že těma dvěma dny, kdy zrádný William zapíral jeho návrat, přišli o velmi mnoho času. Aniž by čekal na souhlas, naboural se na Lokiho počítač - poté, co se do něj Jarvis předchozího dne dostal, mu to již nečinilo žádný problém - a zkontroloval výrobu brnění.

Vedoucí jednotlivých sekcí komplexu dostávali jasné instrukce skrze intranet a Tony žasl, jak rychle se jeho vymyšlené postupy převáděly ve skutečnost. Informace, které již dříve poskytl Dain, byly splněny beze zbytku a v této chvíli již byla dobrá polovina armády schopna se do kompletního brnění obléci. Tony si pomyslel, že výrobní linky, jež zpracovávaly rudu a vytvářely jednotlivé pláty, jež se později spojovaly dohromady v impozantní celek, musí být poháněny krom lidské síly i Lokiho magií, jinak by to nebylo možné.

Usmál se, když uslyšel specifické vrznutí dveří a zarazil se, když bylo doprovázené tlumeným zasyknutím. Otočil se a vystřelil ke dveřím a na poslední chvíli zadržel boha před pádem. Přehodil si jeho paži přes rameno a pomohl mu dokulhat k židli. Nesouhlasně se na něj zamračil, vida, jak má Loki obličej bledší než obvykle, smaragdové oči jsou zastřené bolestí a čelist pevně semknutá.

„Kalhoty dolů, hned," přikázal nesmlouvavým hlasem, když si všiml tmavého mokrého fleku na stehně druhého muže. Loki mávl s nezájmem rukou, ale něco v Tonyho výrazu jej přesvědčilo, aby se po krátkém soustředění před smrtelníkem zjevil jen v košili a spodním prádle. „Ty idiote," zavrčel Tony, nedbaje na to, že si svou drzostí může vysloužit přinejmenším ránu pěstí. Rozšklebená kůže jej vyděsila, zdálo se mu, že zranění je horší, než bylo v noci.

„Nic to není," zamumlal Loki. Na čele se mu perlil ledový pot. Adrenalin, jenž s ním lomcoval během hovoru se zrádcem, pomalu vyprchával a nastupovala únava. Ztráta krve byla již znatelná a ani to mu na energii nepřidávalo. Cítil, že má jednotlivé údy těžké jako olovo.

„To říkej někomu jinému," odsekl Tony a přehraboval se v jedné polici regálu, kde byla provizorní lékárnička. „Proč jsi prostě nezůstal v posteli? Proč si musíš hrát na hrdinu?" Poklekl vedle něj, otíral krev, jež v tenkých pramínkách stékala po noze a snažil se okraje rány přitáhnout obinadlem co nejblíže k sobě.

„Potrestal jsem Williama," řekl tiše. Motala se mu hlava a musel se rukou opřít o stůl.

„To taky mohlo počkat," ucedil Tony a najednou vytřeštil oči a ztuhl uprostřed pohybu. „L-Loki?" šeptl a cítil, jak se jeho těla zmocňuje třas.

„Co?" otázal se bůh pomalu. Sotva držel oči otevřené. Místnost se s ním točila ve zmatených spirálách a zvedal se mu žaludek. Sám před sebou si musel konečně přiznat, že to až taková legrace není. Před Tonym to v úmyslu dát najevo však zatím neměl, ačkoliv si uvědomoval, že mu předsevzetí nevydrží dlouho.

„Ty... modráš..." špitl vyděšeně a s rukou zaseklou uprostřed pohybu sledoval, jak se kůže okolo rány zbarvuje do šedomodré barvy a pokračuje do všech směrů.

„Ups," vydechl Loki a upřel na Tonyho krvavě rudé zornice.

„Ups? Ups?" vykřikl Tony. „To je všechno, co mi k tomu řekneš? Ups?" V hlase měl patrné rozčilení a nejraději by od něj vycouval. Bůh modral obrovskou rychlostí a barva již dosahovala k jeho obličeji, jenž se začínal pokrývat jizvami, jež vytvářely děsivé ornamenty. Srdce mu bušilo a zděšeně naráželo do žeber. Bojoval s nutkáním utéci, ale nakonec třesoucími se prsty dokončil obvaz a po zadku se odsunul až poté.

„Zdá se, že jsem vážně vyčerpaný," připustil Loki a unaveně se pousmál. „Máš velkou čest, Anthony," odfrkl si kysele. „Není mnoho... smrtelníků ani bohů, co by smělo vidět mou pravou podobu a přežít. Dokonce ani Thor mě nikdy neviděl... takto." Posunul se na židli, z posledních sil si přičaroval zpět kalhoty. „Musím si lehnout. Pomoz mi..."

Cítil se skutečně příšerně. Mozek se snažil udržet jeho vědomí, proto mu sebral všechno, co nepotřeboval k přežití. Pokud by nebyl zcela vyčerpán, jeho podoba by se nezměnila. Únavou však vypnula jeho termoregulace, která činila vzhled lidským. Obvykle vyšla jeho pravá podstata na světlo jen tehdy, když byl vystaven doteku jiného Mrazivého obra, talismanu, jenž zvyšoval jejich sílu, a nebo skutečně kruté zimě.

Tony se jako v mrákotách vyškrábal na nohy a toporně Lokiho spíše odnesl, než odvedl, k sobě. „Co jsi zač?" zeptal se a nervozitou téměř nedýchal.

Bůh ležel v jeho posteli - už opět bez kalhot - a pomalu usínal. Prohlížel si jeho novou tvář s jistou zvědavostí a překvapeně zjišťoval, že se mu ten vzhled taktéž zamlouvá. Bylo to podobné, jako když ho ozařoval svým reaktorem, ale ty krvavě rudé zornice jej děsily, stejně tak rituální jizvy, jež zdobily čelo i tváře, a zřejmě i jiné části těla, jak usoudil podle odhaleného krku. Zatoužil je prozkoumat blíže, ale potřásl nad tím hlavou.

„Jsem Mrazivý obr," zamumlal Loki v polospánku. „Neboj se, pověsti o tom, že žereme děti a smrtelníky, jsou vymyšlené."

Tony se pousmál. „Fajn. Myslím, že teď jsi stejně asi neškodný." Posadil se na okraj postele a opatrně pohladil černé vlasy, jež jako jediné zůstaly nezměněné - stále mu protékaly mezi prsty jako hebký saténový vodopád. „Vyspi se."

Pokusil se nadzdvihnout na lokti, ale nepodařilo se mu to. „Musím dohlédnout na výrobu..."

„Všechno funguje. Spi, Princezno. Pak si promluvíme." Něžně prsty přejel po drsném čele až na tvář, jež vypadala děsivě, přesto vykazovala stále ty dokonalé rysy. Zvláštní forma exotické krásy, pomyslel si Tony a usmál se, když bůh našel jeho dlaň a propletl s ní prsty. „Nikomu nedovolím, aby tě rušil."

„Nejsem princezna," šeptl ještě vzdorovitě, než všechno zčernalo.

Ahoj.

Dnešní kapitolu věnuji všem. A prosím, nezabijte mě za tu následující...