Nepochopený (Ironfrost Czech) - DOKONČENO

20. kapitola

„Pojď se mnou," řekl Loki tiše a Tony nadskočil. Seděl ve své dílně a akorát s Dainem řešil nové možnosti výroby brnění, k nimž se robotický sluha dopočítal, když bůh neslyšně vplul do místnosti a zastavil se těsně za ním.

Nečekal, že přijde. Byl zmatený z toho, že ho nakonec bůh nezabil a předpokládal, že se mu bude spíše vyhýbat. Po jeho nočním prohlášení už Loki nepromluvil, ztratil se ve svých vlastních myšlenkách a Tony se neodvažoval ticho mezi nimi porušit. Po nějaké době se mu hlava druhého muže svezla do klína a on po téměř celý zbytek noci ve strnulé poloze pozoroval jeho neklidný spánek, aniž by bohovu ruku byť na vteřinu pustil ze své dlaně. Přemýšlel o jejich rozhovoru a o uplynulých událostech tak vehementně, až měl dojem, že se mu hlava rozletí na milion kousků. Nepamatoval si, kdy a jak usnul, ale později se probudil sám, ležící v posteli, přikrytý až po bradu.

„Neslyšel jsem tě," zamumlal Tony, vstávaje ze židle a automaticky si protáhl ztuhlá záda, než se postavil přesně proti němu a pohlédl mu zpříma do očí. Po bolesti předchozího večera v nich nebylo ani památky - celá Lokiho bezvýrazná tvář vypadala jako vytesána z ušlechtilého mramoru. Nasucho polkl. „Kam jdeme?"

„Uvidíš," odpověděl suše a vyrazil ze dveří, až za ním zelený plášť zavířil. Tony ho rychle následoval a srovnal s ním krok. Pociťoval nervozitu, neboť absolutně netušil, co se šílenému bohu honilo v hlavě.

„Loki -" Pokusil se promluvit, avšak odmítavé gesto ruky ho bezpečně umlčelo.

„Později." Přidal do kroku a Tony musel za jeho dlouhými kroky málem popobíhat.

Uvažoval, že možná byla chyba předpokládat, že by ho mohl přesvědčit o tom, že ne nutně musí být každý člověk Lokiho nepřítelem. Bylo dost pravděpodobné, že měl Loki jen slabou chvilku, ve které ze sebe nechal vypustit některé emoce a teď ho vede na popraviště. Mohl by z něj udělat exemplární příklad, jenž by nenechal nikoho na pochybách o tom, že je skutečně šílený a nemá problém dosáhnout svého. S podivným pocitem si uvědomil, že s ním kráčí dobrovolně a překvapilo ho, že se mu dech zrychlil pouze ostrou chůzí a ne nervozitou. Možná ve skrytu duše doufal, že to nechce udělat. Vždyť příležitostí měl více než dost, nemusel by kvůli tomu dělat takové divadlo.

Bylo mu horko, košile se mu nepříjemně lepila na zádech a jazyk žízní k patru. Loki oproti němu vypadal, jako by ho divoké tempo chůze vůbec nezatěžovalo. Otřásl se, když poznal hrubé stěny chodby, kterou naposledy kráčel spoutaný v okovech a srdce se konečně rozhodlo tlouci na poplach.

„Loki," ozval se přiškrceným hlasem. Z dálky před sebou slyšel šum a uvědomoval si, že v kulaté jeskyni, kam jistě vedly jejich kroky, musí být stovky lidí. „Kam -"

Zavrčel, popadl ho za límec a přitiskl ke zdi. Tony tlumeně zasténal. „Proč nemůžeš být chvíli zticha?"

„Já nevím. Už jsem takový," vydechl.

„Řekl jsem, že si promluvíme později. Co mám udělat, abys sklapl a nechal si svá slova v ústech?" Propaloval ho pohledem, ale zdálo se, že necítí vyloženě vztek.

„Možná bys mi je mohl zavřít polibkem," šeptl s nesmělým úsměvem, mysle na to, že pokud má v následujících chvílích zemřít, bylo by hezké cítit chuť bohových rtů.

„Tvá drzost nezná hranic," povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Vážně bych tě měl zabít," říkal, zatímco mezi nimi zkracoval vzdálenost a Tony kolem jeho pasu položil ruce, „jsou s tebou akorát starosti."

„Já vím," špitl a sám zničil poslední milimetry, jež je od sebe dělily.

Bylo povznášející otírat se o jeho měkké rty, hebké jako pohlazení nejjemnějšího saténu. Vychutnával si jejich dokonalé splynutí, jako kdyby pro sebe byly stvořeny od úsvitu věků. Zapadaly do sebe jako dílky skládačky. Potlačil touhu jej chytit pevně za boky a přirazit ke zdi, místo toho jen opatrně zatahal zuby za jeho spodní ret, žádaje tak povolení ke vstupu, jenž mu byl umožněn. Vklouzl do jeho úst a vydechl, když se zvědavé jazyky znovu setkaly. Srdce mu běželo v šíleném tempu a hejno kolibříků se rozlétlo z jeho žaludku do zbytku těla. Po páteři mu probíhaly elektrické výboje a hrozily, že mu podlomí kolena. Zaťal nehty do bohových zad, přitahuje ho tak k sobě blíže a dech se mu zrychloval. Nedokázal si vzpomenout, kdy naposledy při obyčejném polibku jeho tělem probíhaly pocity, díky kterým měl nutkání příst jako spokojený kocour.

Loki se odpojil příliš brzy, Tony pociťoval hladovou touhu po dalších polibcích, avšak prst na ústech ho zastavil. Bůh měl obličej stále tak blízko, že se nosy téměř dotýkaly a v očích lesk, jenž se pomalu vytrácel. „Teď už budeš zticha?" otázal se s mírným úsměvem, ze kterého Tonymu poskočilo srdce.

„Na chvíli to vydržím," slíbil zastřeným hlasem.

„Fajn," pronesl a stáhl obličej zpět do kamenné masky. „Tak mne následuj."

Tony za ním kráčel jako ve snách. Ani jeden z nich si nevšiml postavy, jež se krčila ve stínu chodby a vyrazila o malou chvilku později za nimi.

„A do prdele," zahučel Tony, když došli do jeskyně, ve které se poprvé potkal s Lokim, zapomínaje, že má držet ústa zavřená. Ten po něm střelil netrpělivým pohledem, pokračuje do středu jeskyně, kde byl vytvořen půlkruh volného prostoru, do nějž se dostali úzkou uličkou mezi vojáky, jež vyplňovali kompletně celé prostranství jeskyně. Byly jich tisíce.

Tony zíral na všechny možné rasy z různých koutů vesmíru a náhle v něm byla malá dušička. Opojení z Lokiho polibku se vytrácelo a místo něj se mu v útrobách usidlovala ledová hrůza obalující jeho srdce jako pěst, jež ho každou chvilku musí zákonitě rozdrtit. Pohlédl na boha vedle sebe, kterak si s falešným úsměvem prohlíží svou armádu a ani si nevšiml, že byl Williamem, jenž se zjevil, kdo ví odkud, odstrčen do pozadí. Náhle zalitoval, že nemá žádnou zbraň, kterou by mohl Lokiho zabít. Všichni vojáci, hledící na muže v rohaté helmě s doslova nábožným obdivem, byli neozbrojeni, nemohl se tedy ani pokusit nikoho o jeho vybavení okrást a skončit to s bohem dříve, než s vytvořenou armádou zaútočí na Zemi.

Nevnímal Lokiho plamenný proslov, jen pozoroval jeho záda a toužil se pohnout. Chtěl zmizet, utéci, rozplynout se na místě, avšak vlastní tělo ho zradilo. Nohy jako by mu vzrostly do země.

Krásné pondělní ráno.

Užili jste si jejich polibek? Já tedy ano. Škoda, že se to evidentně vydalo pro Tonyho špatným směrem. Ačkoliv, kdo ví, co jsem si pro ně připravila, možná měl Lokiho poslouchat.

Věnováno TinaBlue.

Mějte se krásně a zase za týden.
Mám vás ráda. :*

Womi