𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter END⊰

Byl ten čas. Poslední zvonek dnešního dne po kterém mě čekala už jenom jedna činnost. Měl jsem dojít k jeho skříňce, hodit do ni vzkaz a někde za rohem s úsměvem čekat, až si ho přečte. Poté bych vyšel, řekl něco nehorázně trapného a všechny tajemství by byla hned pryč. Vše to znělo krásně a reálně. Ovšem pravda byla daleko.

Všechno to pokazil. Myslel jsem si, že ten co to pokazí budu já, ale byl to on. V hysterickém objetí Vesmírného dítěte a se všemi vzkazy kolem na sebe upozorňoval. Myslel jsem si že jsem dosti maskovaný, ale ne až tak, že začne podezírat zrovna jeho. Ničil mě pohled na scénu, která v mém romantickém provedení rozhodně nebyla. Popadly mě i černé myšlenky. I poté jak jsem viděl jeho vyděšený pohled.

Ztrapnil se. To ovšem nebylo tak hrozné jako to, že ho trápila pravda. Nenašel mě. Ne napoprvé. V davu očima hledal odpověď, až se zastavil na mě. Každý to musel poznat. Byl jsem jediný v té době komu po tváři tekly slzy zklamání a když otvíral ústa na to, aby promluvil utekl jsem.

Chtěl jsem s tím již prostě skončit. Hodit poslední vzkaz s odpovědí a prostě jít. Připraven tak učinit jsem však musel zastavit, když jsem ho spatřil na konci chodby. Již i jemu slzy tekly po tváři s nataženou rukou mým směrem. Nemohl jsem nic dělat. Jen se otočit a odejít. Též se slzami v očích.

„Jimine," mé jméno z jeho úst znělo tak krásně. Dokázal bych ho zpět přijmout, ale jenom od něj. „Prosím zastav."

„Jeonggukie," netušil jsem, co vlastně chci říct. Chtěl jsem vlastně něco říct? „Co tě vedlo k tomu si myslet, že je to on?"

Mlčel, ale jeho oči vypovídaly hodně. Jméno. To co nikdo pomalu nezná a žije tak v otázkách. Jen ty hloupé přezdívky, které kryjí pravdu. Byl to ten důvod, abych setřel slzy a zahodil tuhle chvilku. Vzkaz stále v mé dlani jsem jednoduše roztrhl, abych následně udělal krok a usmál se. Znal mé jméno, ale nedokázal ho správně přiřadit.

„Můj drahý, jsem Park Jimin a dovol mi být důvodem tvého úsměvu." i jeho slzy zamrzly a po dalších nebylo stopy. I na jeho tváři se rozjasnil úsměv a několika kroky stál přímo přede mnou.

„Můj Jimine, jsem Jeon Jeongguk a přeji si aby jsi byl mým důvodem k úsměvu." Od toho momentu jsem věděl, že je to začátek něčeho na co všichni budou hledět a my nevyjdeme zcela bez úrazu. Budeme středem nekonečného dění a nehezkých slov, ale i přes to všechno dojdeme k jednomu společnému cíli, který nás snad už nikdy nerozdělí. 

> Ano, opravdu zde máme konec. Jistě se mezi Vámi najdou tací, kteří to vše celé čekali, ale i ti co jsou možná překvapení nebo zklamání. I tak bych Vám chtělo poděkovat za všechny votes! Prosím tedy pokud máte zájem o další mé příběhy neodebírejte zatím tento příběh s knihovny. O dalším příběhu budete zde informování nebo stačí jen sledovat můj profil. Ještě jednou děkuji  ☞ Mr/s. Bonny