𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 1⊰

Nemusel jsem ani chodit do divadla, abych viděl představení po kterém bych se smíchy popadal za břicho, uronil pár slz nebo úžasem nezůstal jen tak v klidu. K těmto pocitům mi stačilo pouze jedno místo, kde bylo více faleše než stačila vytvořit vrstva make-upu. Tímto místem byla má škola. Pro někoho místo znalostí, možnost být s přáteli nebo zmarněný čas a mučení. Možná bych tyto pocity měl taky, ale ne zde. Ne na této škole, kde vás každý viděl a mohl soudit. Pokud jste chtěli dobrý dojem musel být od začátku, protože pak už vás brali jen podle prvního dojmu a na nápravy nebyl prostor.

Vědělo se zde všechno. Kdo jak si žije, s kým právě chodí, co má nové i trable a neštěstí. Nic zde nezůstávalo pod pokličkou a vše se veřejně filtrovalo. Každé slůvko vás mohlo pošpinit a každá činnost potopit. Studenti kolem sebe procházeli po špičkách a kdyby zde někdo upustil špendlík byl by jistě hlasitější než kroky. Jedno velké divadlo.

Lidé byli různí a našli si své přezdívky jako princezna, playboy, šprt i horší výrazy a hlavně výstižné. Avšak i přesto vše mi ani ta největší drbna nedokázala odpovědět na otázku, proč se můj drahý nikdy neusmívá. Co ho tak moc trápí, že je tichou myškou společnosti, která ho pouze a jen přehlíží. Vše jsem tedy musel vzít do vlastních rukou a pokusit se zjistit alespoň něco málo sám.

Můj drahý, je to již delší doba, co tě jen tak pozoruji. Za tu dobu jsem si o tobě dokázal zjistit spoustu věcí, ale nikdy ne tvou pravou tvář. Kdyby jsi jen věděl. Kdyby jsi jen mohl. Řekl bys mi důvod tvého pohledu? S láskou JM.

Po přečtení vzkaz neskrčil a nevyhodil. Složil ho a schoval. Na malý okamžik jsem mohl spatřit jemný úsměv, který jsem z ničeho nic chtěl vídat častěji.