𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 9⊰

Basket. Sport, kterému vládl někdo, kdo se rovnal mé výšce, světlým vlasům a věčnému pesimismu. Osobně jsem tuto ledovou sochu ze srdce nenáviděl i přes fakt, že jsem s ním za své studium mluvil jenom třikrát. Ještě více potom po iniciálu, který se stal při turnaji v tomto sportu mezi všemi ročníky.

Toho dne jsem byl pouze divák. Seděl na tribuně a sledoval jednotlivé ročníky jak mezi sebou soupeří o míč. Bylo to dětinské. V jednu chvíli byli na jedné a v další zase na druhé straně přitom si mezi sebou vyměňovali nadávky o tom jak je jeden tým blbější než druhý. Sám jsem tomu rozuměl asi tolik kolik oni rozuměli třeba baletu, ale i tak jsem si byl jistý, že bych některé věci zvládl líp.

Nesdílel jsem to samé nadšení jako ostatní do momentu než jsem mezi hráči spatřil svého drahého. Jeho tým se zdál být silný ovšem proti týmu ledové sochy neměl šanci. I tak jsem překousl tu zatrpklost a rozhodl se ze všech sil podpořit onen tým.

„Ty tam někoho znáš?" zvědavost mého společníka upoutala mou pozornost a já tak přestal sledovat dění na hřišti, kde se kvůli neshodě schylovalo k bitce. Ve středu toho všeho pak byl můj drahý a samozřejmě světlovlasý jenž se natahoval, aby udeřil mladíka, který ho napadl. Tuto ránu však schytal můj drahý.

Můj drahý, netuším, co všechno se tam mohlo stát, kdyby tě nezachránil. Zda by rány ublížily tvé krásné tváři nebo by jsi stihl utéct od toho všeho. I tak jsem rád, že jsi v pořádku, s láskou JM.

Schovaní v prázdné učebně jsme seděli na zemi, kde jsem studený obklad držel u jeho tváře, kde schytal nežádanou ránu. Z takové blízkosti jsem mohl pozorovat jeho věčně dobitou, ale přesto krásnou tvář. Občas syknul, ale jinak nepromluvil. Vlastně ani já ne.