𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 15⊰

„Můj syn není gay, rozumíš? Můj syn není!" křik osoby, která si říkala mým otcem se odrážel, až do druhého patra, kde se právě nacházel můj pokoj. Bylo to přesně pět minut poté, co jsem ona slova o své orientaci sdělil právě jemu a matce. Hned na to jsem byl bez jakékoliv reakce poslán do svého pokoje.

V ten okamžik mi nezbývalo než ležet pod peřinou a polštář smáčet vlastními slzami, které měly svůj vlastní průběh. Vědět tu reakci, vědět to co se bude od toho momentu dít neudělal bych tak. Raději bych si vyřízl jazyk než jim znovu říct toto jediné slůvko, které můj perfektní život obrátilo k tomu nejhoršímu jak se v mém případě dalo udělat.

Stal jsem se něčím, co nemělo oslovení. Vždy to bylo jen "hey ty" nebo "budižkničemo" nikdy již více mě neoslovil mým jménem a matka mě neoslovovala už vůbec. Stále jsem jim byl vděčný, že mě živili, ale bál jsem se momentu, kdybych měl dostudovat. Bylo jisté, že v ten moment vše skončí.

„Již mi řekneš jak tě mám oslovovat?" opět to samé. Jako na kolovrátku z kterého jsem se nemohl dostat pryč. Přišel jsem, viděl jsem, napsal jsem a odešel. Jen málokdy to bylo jiné nebo živější. Pokaždé a v poslední době i dosti intenzivnější společnost se ze mě stále snažila dostat buď mou přezdívku a nebo při lepším jméno.

Neudělal bych to. Stále bych mu nic s toho neřekl, kdybych to vzdal. Kdybych neměl naději a na vrchu toho všeho a jedné skříně nenašel jeden vzkaz.

I já tě mám rád, JK.

„Říkej mi Chimmy," vzkaz jsem schoval do kapsy a i přes tu dálku se usmál na adresáta, který to však nemohl vidět. „Vesmírné dítě."

Můj drahý, ani nevíš jak moc jsem rád, že jsi mi konečně odpověděl. Doufám tedy, že se naše spojení již nepřetrhne, s láskou JM.