𝙈𝘺 𝘿𝘦𝘢𝘳 [𝙹𝙸𝙺𝙾𝙾𝙺] ✔️

⊱Letter 11⊰

Pokaždé, když jsem se rozhlédl neviděl jsem osoby a jejich jména. Viděl jsem osoby a přezdívky. Místo lidské tváře, kde se nacházely oči, nos a ústa jsem viděl jen černý otazník. Nad hlavou jim pak visel přidělený nápis, který mi říkal, co vše o dané osobě vím. Nebylo to u všech, ale i to málo stačilo k tomu, abych se považoval za blázna, co má vidiny.

Stačila by mi jedna ruka k tomu, abych řekl kolik lidí znám pravým jménem. A bylo jistě i málo těch, co znali zase mé jméno. Zde nebylo potřeba se představovat, protože všichni kolem to vždy udělali za vás a vy jste tak neměli na výběr. Ani učitelé nepoužívali jména. Jenom nic neříkající příjmení a své vlastní oslovení.

S touto otázkou na mě došel čas a trpělivost, kdy se mě můj nyní již bývalý společník snažil donutit k tomu, abych mu řekl své pravé jméno. Neřekl jsem mu ho. Nechal jsem ho v otázce a nic neříkající přezdívce což se mu tolik nelíbilo. Proto již netrávil tolik času v mém stínu i přesto, že si občas ke mně sedl. O což jsem ho ovšem k vlastním zájmům vůbec nežádal.

Vyměnil mě za mnohem veselejší skupinku v čele s Falešným úsměvem. Každý člen měl za sebou jistý příběh, který všichni znali a o to bolestivější to pro ně bylo. Proto tedy falešný úsměv. Jejich úsměvy nebyli nikdy pravé a dokud tuto krutou pravdu nepřijmou tak taky nebudou. S tím jsem si byl více než jistý.

Fungovali namísto školní psycholožky, která to zde vzdala už před dvěma lety a další jak si nepřicházela. Každý, co měl trápení, za nimi tedy zašel. Ovšem nebylo pravděpodobné, že si vždy to tajemství nechají pro sebe a to bylo i nejspíše osudné mému drahému. Kdysi jsem ho v jejich společnosti viděl. Ještě před tím než jsem ho začal sledovat a od toho momentu žádnou společnost nevyhledával. Ani pomoc.

Můj drahý, co tenkrát na tebe práskli? Co jsi jim řekl, aby jsi spustil to, co se kolem tebe děje? Jsem si jistý, že tvůj poslední úsměv byl před tímto momentem a já dojdu na to, proč tomu tak bylo. S láskou JM.