Sutechův syn ✓

18.Moc polobohů, část druhá

Nebe se vyjasní a Lukáš se hroutí k zemi bez známek života...

Jakub

„Ne!" vykřiknu a klekám si ke klukovi, který právě použil veškerou svou sílu, aby mě ochránil před svým otcem.
Pokouším se o léčivou magii, jenže nezabírá. Ani čisté světlo nepomáhá.
Zbývá mi jediná možnost.

„Hore, otče. Modlím se k tvé moci. Prosím, pomoz mu."

Za jasu bílého světla se objeví bůh se sokolí hlavou. Vládce Hor.

„Otče, zachraň ho prosím." žádám boha nebes, který však zavrtí hlavou.

„Ne, synu. Nebudu pomáhat krvi toho zrádce. Já, ani nikdo jiný.
Tak jsem rozhodl a nakázal.
Neboj se, u mě jsi v bezpečí.
Jeho už nepotřebuješ."

Zírám na boha světla s šokem a slzami v očích.
To myslí vážně??
Umírá mi láska.
Kluk, který se jen kvůli mě postavil bohu čirého zla a on, můj vlastní otec mi klidně sdělí, že mu nikdo nesmí pomoct?

„To si říkáš bůh světla?!
Jsi stejný jako Sutech!
Jestli ho necháš zemřít, budeš mít na rukou jeho krev!
Budeš vrah!" křičím, jako smyslů zbavený.

„Jak se opovažuješ?
Srovnáváš mě se Sutechem?
Na to nemáš právo!"
sykne Sokol.
Je naštvaný, ale já víc.

„Mám všechna práva, otče. Jsem jeho kluk. Mám právo lásky!" odseknu.

U Lukášova nehybného těla náhle stojí šakalí muž.
Anup, bůh mrtvých. To ne!
„Přišel jsem si pro Sutechova syna. Odvedu jej do síně Posledního soudu."

Hor jen přikývne. „Výborně. Ať mu Amemait sežere srdce za to, že mi ojel syna."
Tak proto?

„Otče, já to chtěl a po cestě se on odevzdal mně. Jestli mě máš aspoň trochu rád, oživ ho."

Naléhám, ale zjevně zbytečně. Jako bych mluvil do palmy.

„Ne. Mé poslední slovo. Anupe, odveď si ho. Je tvůj."

Šakalí bůh si povzdychne:

„Odpusť, Jakube, musím uposlechnout. Jsem vázán přísahou."

Něco mě napadne.
Pohlédnu smutnému Anupovi do očí a odvětím:

„Ale já ne. Přísahal jsem jako kněz. Ne jako syn a polobůh."

Z ruky mu vytryskne paprsek bílého světla a srazí boha smrti na zem. Hor vytřeští oči.

„Jak se opovažuješ? Protivíš se mému příkazu a napadl jsi boha!
Jen díky tomu, že jsi můj syn, tě nezabiju. Ale trochu se prospíš."

Sokolí oči se rozzáří, ale nic se nestane. Hora to zmate, já se však pousměji:

„Nesnaž se, otče. Mám na hlavě Reovo oko.
Magie mi nemůže ublížit. Ne ta tvoje." mávnu rukou a vytvořím kolem sokolího boha klec ze slunečních paprsků.

Snaží se osvobodit, nicméně, jeho snaha je marná. Nepochybuji, že se mu to brzy podaří, ale trochu času jsem získal.

Soustředím v sobě všechnu svou sílu a lásku, zároveň povolávám moc Oka a posiluji budoucí kouzlo sílou Heka, nejposvátnější magie.
Pokládám dlaň na hruď své lásky a uvolňuji energii.

Cítím, jak mnou proudí světlo, jež následně opouští mé tělo a rozline se po okolí. Je tak mocné, že se nedaleký Sutechův chrám otřese v základech.

Nic nevidím, všude je jen ta zář.
Po několika sekundách, které mi připadají jako hodiny, světlo pohasne.

Vyčerpaně shlédnu na Lukášovu tvář a ...
vzhlíží ke mně dvě čokoládové oči plné života a něhy.

„Miluji tě, Kubí." promluví ten, jehož jsem právě vzkřísil z mrtvých. Doslova.

Šťastně se mu vrhám kolem krku a horečně políbím ty sladké rty. Po chvilce se odtáhnu a tiše vydechnu: „Taky tě miluji, Luky."

Společně vstaneme a rozhlédneme se.
Kolem nás vyrostly z písku nádherné květy.
Z chrámu z červených cihel zůstali jen trosky, které hoří bílými plameny.

Za našimi zády se ozve odkašlání. Prudce se otočíme a čelíme Horovu rozhněvanému a Anupovu nevěřícnému pohledu.

Zvláštní ticho přeruší právě Šakal:

„To není možné. Byl mrtvý. Už stál před Usirem. Takovou moc nemá žádný polobůh.
Dokonce ani můj syn nedokázal zvrátit smrt z takového absolutního vyčerpání.

Myslím, bratře, že před námi stojí ne jeden, ale hned dva nejmocnější egyptští polobozi všech dob..."