My angel✔️

Three

Druhý den

Justin

Je už druhý den a já jsem se zrovna probudil. Shodil jsem ze sebe deku a povzdechl si. Tak zase plný den utrpení. Mám opravdu jediný štěstí že jsem si našel tuhle zapadlou uličku kde nikdo není a nikdo sem nechodí, takže si tady můžu za popelnicí nechávat svoje věci.

Včera jak jsem dostal od té dívky 50 dolaru tak jsem toho hned využil. Šel jsem do takového menšího obchodu tady v ulici. Koupil jsem si jídlo a pak jsem si koupil nové triko a tepláky a mikinu. Nevěděl jsem že ve večerce prodávají i oblečení ale když tam bylo tak levně tak jsem toho hned využil. Zbylo mi ještě 10 dolarů, což je fajn. Za to si můžu koupit ještě nějaké jídlo.

Všechny svoje věci a tak jsem schoval za popelnici a pak jsem odešel.

Vždy se tady tak po tom městě prochazím. Přemýšlím a tak. Občas jsem se zastavil v nějakém menším obchůdku jestli nehledají posilu. Jenom nějakou malou posilu. Ale oni buď nikoho nehledají a nebo se mi jednou stala taková věc. Šel jsem do obchodu kde hledali posilu. Zeptal jsem se a oni mi řekli ne s takovým znechuceným výrazem. Hned mi došlo proč mi řekli ne. Věděli že jsem bezdomovec a měl jsem roztrhané oblečení takže jenom kvůli tomu mě nevzali. To ale opravdu nechápu jak pak mám přijít na nějaké peníze.

Znám několik bezdomovců kteří nemají opravdu nic. Mají jenom jedno oblečení a to nosí pořád. Nemají žádné peníze a ani žádné jídlo. Takhle já to mít nechci. To bych opravdu nezvládl. Právě proto hraju na ulici na kytaru a za to občas něco dostanu takže to mě drží při životě ale kdybych neměl vůbec nic tak asi s moji povahou by to skončilo tak že bych se zabil.

Došel jsem k takové veliké budově. Když jsem se na ní podíval tak jsem si povzdechl. Proč mě vždy nohy dovedou sem? Stojím před dětským domovem. Nenáviděl jsem to tam ale radši bych tam už zůstal než být na ulici.

Podíval jsem se na nástěnku a přečetl si co tam je. Bylo tam jméno toho dětského domova, potom nějaké informace a pak vlastně skoro celá nástěnka byla posetá fotkami dětí z domova.

Byly tu fotky celého dětského domova od roku 1990 až po teď. Byla to obrovská tabule takže se to sem vešlo a ty fotky nebyly tak velké.

Podíval jsem se na rok 1998 s vyhledal tam sebe. Byl jsem tam ještě opravdu prcek. Bylo mi čtyři ale aspoň jsem měl domov. Potom jsem se podíval na rok 1999 zase na sebe a vedle sebe jsem viděl holčičku s kterou jsem se držel za ruku. To byla Barbara. Ta moje nejlepší kamarádka, ale potom odešla takže už jsem neměl nikoho.

Podíval jsem se na rok 2003 a pousmál se. S Bay jsme se tam usmívali úplně nejvíc ze všech dětí. Bylo to roztomilý. Když jsem se na Bay zadíval tak mi to došlo.

Moje Bay je ta holka co mi včera dala 50 dolarů. Panebože tak to je teda velká náhoda.

Ale Barbara je pořád stejná. Má úplně stejný obličej. No prostě je úplně stejná až na to že není tak maličká ale je už velká no. By mě zajímalo jestli mě taky poznala. Možná jo a proto mi dala ty peníze protože mi pořád neleze do hlavy proč by mi jen tak dala 50 dolarů.

Když jsem se podíval už na fotky kde Bay nebyla tak jsem viděl jeden velký rozdíl a to byl rozdíl v mém obličeji. Od roku 1998 jsem tam byl takový šťastný dítě. Měl jsem vedle sebe Bay ale pak od roku 2004 už mám úplně skleslý obličej a stojím úplně na kraji vedle vychovatelek.

Pokroutil jsem hlavou a odešel jsem zase pryč. Nechtělo se mi na to dívat.

V jednom parku jsem si sedl na lavičku a povzdechl si. Ach jo. Proč zrovna já mám takový život? Proč zrovna mě musel ubližovat otec? Proč jsem se musel dostat do domova a proč jsem se stal bezdomovcem? Strašně by mě zajimalo jak se má moje mamka. Ona si našla mého otce ale vůbec ji to nedávám za vinu. On mi ubližoval a ubližoval i jí. Moc si mamku nepamatuji ale chtěl bych ji zase vidět.

Pamatuju si jak si pro mě přišla sociálka. Bylo mi sice čtyři ale já si to úplně dopodrobna pamatuji.

Flashback

Seděl jsem ve svém malém pokoji a poslouchal jak se zase maminka hádá s tátou. Hodně na sebe křičeli. Bál jsem se že táta zase přijde a zase mě bude bít. Podíval jsem se na svoje bříško kde jsem měl takové bolavé modré věci. Bylo to modré a když jsem si na to sáhl tak to hodně bolelo. Nevím jak se to jmenuje.

Sedl jsem si na postel a podíval se na dveře. On přijde. Vím že jo.

Najednou se ozvalo zazvonění. Stoupl jsem si ke dveřím a poslouchal co tam říkají.

,,Dobrý den já jsem Paula Maufs a tohle je můj kolega Noel Bauer. Už jsme spolu mluvili přes telefon. Někdo nahlásil ubližování malému dítěti. Nereagovali jste na naše návštěvy takže teď si pro Justina dojdeme a odvedeme ho na místo kde se bude mít mnohem lépe" řekl holčičí hlas a já to nechápal. O čem to ta paní mluví?

,,Ne to nemůžete. My se o Justina dobře staráme" ,,Včera bylo od sousedů nahlášeno už sedmé křičení malého dítěte. Takže bohužel" ,,Prosím. Justin je můj syn. Nemůžete mi ho vzít" ,,Pusťte nás prosím dovnitř",,Nemůžete dovnitř" ozval se hlas mého táty. ,,Máme povolení takže nás hned pusťte. Prostě si vašeho syna vezmeme" řekla ta žena a já se rozeběhl ke stolku a vzal tam fotku mě a moji maminky.

Vyběhl jsem ven z pokoje a rovnou Vběhl do náruče maminky. ,,Maminko já nikam nechci. Koukej" podal jsem ji fotku a ona se rozbrečela. ,,On má monokl na tváři?" Zeptala se překvapeně ta neznámá paní. ,,Nemá" řekla maminka a i táta.

,,To určitě. Justine vezmeme tě jinam. Tady už být nemůžeš" ,,Ale já nechci jinam" zavzlykal jsem. ,,Musíme jít Justine." Řekla a vzala si mě na ruce. ,,Maminko ne!" Zařval jsem. ,,Ne! Nemůžete mi ho vzít!" Zakřičela maminka a já začal strašně moc brečet. ,,Můžete jít k soudu a třeba Justina dostanete zpátky do péče ale teď bude radši v bezpečí v dětském domově" řekla ta paní a odnesla mě pryč. Schoval jsem si hlavu do jejího ramene a pořád strašně moc brečel.

End of Flashback

*********

Vzpomínám si na tu větu že mamka mě zase může dostat do pece když se budou soudit. Ale nikdy se vůbec nic nedělo. Takže na mě mamka asi hned zapomněla. Ale stejně ji chci zase vidět. Třeba ji to otec zakázal se zase o mě soudit.

Tu fotku kterou jsem si vzal sebou když mě ta ženská sebrala tak mám pořád. Je zmačkaná ale pořád hezká. Miluju tuhle fotku.

Po chvíli jsem se zase zvedl z lavičky a odešel zpátky do té své zapadlé uličky. Tam jsem si hned vzal kytaru, sedl si na to svoje místo a začal hrát. Třeba zase dostanu nějaké peníze.

Ahoojky❤️ děkuji moc za minule komentáře ❤️🖤 pořad se vám to ještě líbí? Budu zase moc ráda za jakékoliv komenty ❤️❤️