Poslední lady

15. kapitola

Ještě ten den nechala Saphira uspořádat pohřeb pro své tři bratry a jejich ostatky vložit do společného hrobu.

Po obřadu, když se Saphira vracela z rodinné hrobky nádvořím zpátky do hradu přišel za ní správce s další špatnou novinkou.
,,Promiňte, že Vás obtěžuji má paní, ale jsou zde další špatné zprávy," pravil smutně muž.
,,Jen do toho. Nic horšího se už stát nemůže," odsekla dívka a utřela si slzy, které jí stékaly po tváři.
,,Máme informace, že se v jedné z vesnic objevil mor."
,,Víte, co máte dělat. Celou vesnici ohradit a nikomu nedovolovat vyjít ven ani dovnitř. Jsme po válce. Nepotřebujeme mít ještě víc mrtvých," přikázala chladně dívka a chystala se odejít do pracovny, když vtom k ní přiběhl jeden z vojáku.
,,Lady Umber, svou službu jsem splnil. Dovolte mi tedy vrátit se k matce a sestře," žádal hoch.
Saphira jej poznala. Byl to ten chudák z chatrče.
,,Jak se jmenuješ?," ptala se dívka.
,,Tendry," odpověděl chlapec vyděšeně.
,,Dobře Tendry. Mrzí mě to, ale tvému požadavku nemůžu vyhovět. Bude lepší, když zůstaneš tady," vysvětlovala chladně Saphir a opět se chystala odejít.
,,Ale vy jste to slíbila! Chcete říci, že to byla lež?," křičel Tendry.
,,Ne, to nebyla lež, ale pro tvou bezpečnost bude lepší, když zůstaneš tady," odbyla jej dívka.
,,Ale je. Obelhala jste mě i mou rodinu!," vztekal se hoch a vyslékal si brnění.
,,Už nebudu poslouchat žádné Vaše rozkazy! Nejsem žádným Vašim majetkem, se kterým si můžete dělat co chcete!," křičel dál Tendry.
,,Trochu úcty, chlapče. Je to tvá paní. Její bratři nedávno zemřeli. Dali ti žold, zbraň i obživu a takhle se jí odvděčíš?," káral jej správce.
,,Omlouvám se," pravil se sklopenou hlavou Tendry.
Saphira se k tomu dále nevyjadřovala a konečně vešla do hradu.
,,Máme ho nechat popravit?," tázal se jí při vchodu ještě správce.
,,Ne. Když ho necháme jít, bude to tam pro něj větší utrpení. Jen ať táhne. Takové nevděčníky, jako je on tady nepotřebuji," pravila uraženě Saphira a pomalu kráčela k otcově pracovně.

Mezitím vyběhl správce ven a nechal Tendryho vyhnat ven.

Saphira se procházela po otcově pracovně a vzpomínala na hezké chvilky, které s rodinou prožila. I když jich nebylo mnoho, byla ráda, že se nějaké našly a zároveň smutná z toho, že žádné nové nepřibydou. Přešla k obrazu, na němž byli vyobrazeni všichni čtyři sourozenci jako děti, jež měl otec zavěšený nad svým křeslem a pozorně si prohlížela každého z nich. Její největší oporou v životě byl její nejstarší bratr. Byl pro ní i nejlepším přítelem a vždy ji pochopil a pomohl. Zbylí dva bratři byli nejlepší přátelé sami sobě. Ačkoliv je od sebe dělily dva roky, byli úplně stejní. Smáli se stejným vtipům a měli společné záliby. Však s mladším Marcosem si byla blíž. Byli vychováváni společně a když se starší bratři věnovali povinnostem, oni mohli dovádět, kde chtěli. Každého z nich pohladila letmo po tváři a poté si utřela slzy na té svojí.

Po večeři se ještě rozhodla si číst různé knihy, aby se naučila jednat jako správný lord a dobře se postarala o své poddané. V jednu chvíli zaslechla cizí kroky, blížící se k pokoji. Ale kdo by to tak mohl být? V tuhle dobu je na hradě jenom správce, který však již dávno spí. Všechno služebnictvo je doma ve městě nebo v části pro služebné, která je na druhé straně hradu a vojáci hlídají pouze zvenčí. Dívka znervózněla, začala se třást strachem, že ji čeká stejný osud jako všechny její milované. Vzala Rodrikův meč, který si na památku nechala u sebe, otevřela dveře a vyběhla na schodiště jenom v bílém nočním prádle, mečem v ruce a malou svítilnou. V rychlosti mávla mečem do tmy a zaslechla hlasitý výkřik. Namířila svítilnou na neznámého cizince. Byl to ten hoch, kterého nechala vyhnat, avšak tentokrát byl jeho obličej ozdoben malou rýhou od Rodrikova meče.
,,Co tu chceš?," ptala se vystrašeně dívka a přitom ostří meče opírala o chlapcovu hruď.
,,Přišel jsem se omluvit za svá slova a svou nevděčnost osobně. V tu chvíli jsem si neuvjedomoval, za co všechno Vám a Vašim bratrům vděčím. Matka se sestrou se mají dobře a přišel jsem poděkovat i za ně. Bez Vás by zemřely hlady. Vaše srdce je velké a našlo by se v něm odpuštění i pro mě?," omlouval se nervózní Tendry a podal lady bílou růži, jako omluvu za své činy.
,,Dobrá Tendry. Je ti odpuštěno, ale příště si uvjedom věci dříve, než je zahodíš. Ale neodpustím ti, jak ses dostal v noci do mého domu bez mého svolení."
,,Za to se také omlouvám, ale jedna služebná mě pustila, když utíkala domů," vysvětloval Tendry.
,,Dobrá. Běž raději domů za matkou a sestrou než o tebe budou mít strach a doufám, že příště se to již nebude opakovat," upozorňovala Saphira.
,,Nebude. To Vám slibuju," odpověděl šťastně hoch a již spěchal schodami dolů z věže a poté ven z hradu.

Ahoj. Tak tady je další kapitola. Doufám, že se líbila a předem děkuji za všechna přečtení.😻💗