Hunger Games : Percy Jackson (CZ)

Děti slunce a úsvitu

Jenže, jakmile jsme zahnuli za roh, místo pošmourné kamenné chodby, ve které jsme přistáli, jsme se objevili ve velké, prostorné, vzdušné mramorové chodbě. 

"Ale ne," zasténali jsme s Nicem najednou.

"Co? Co ale ne?" zajímal se nervózně Magnus. 

Povzdechl jsem si. "Jsme v Labyrintu." Neznal jsem jiné místo na světě, které by fungovalo takhle. Znamenalo to ovšem, že jsme celou tu dobu byli v Labyrintu? Nebo nás to sem jenom hodilo, když se zničil ten svět, co Apaté vytvořila? 

 V tu chvíli mi to došlo. Ten svět se zničil. "Kde jsou všichni?!" vyjekl jsem a rozhlédl se, jakoby se schovávali někde za rohem.

"Kdo všichni?" zeptal se Leo.

"No, všichni - Jason, Annabeth, Piper... Všichni co s námi byli v té aréně -"

Pak jsem si na něco vzpomněl. Spíš, na někoho jsem si vzpomněl. Na někoho, kdo v aréně vůbec nebyl, a možná doposud žil v přesvědčení, že je dcera starosty 12. kraje.

"A Rachel," vypravil jsem ze sebe. 

"Jaká Rachel?" chtěl vědět Magnus, naštvaný, že je jediný mimo, co nic nechápe. Momentálně mi bylo putna, jak se Magnus cítí.

"Rachel? Rachel tam byla taky?" zamračil se Will. "Nikde jsem jí neviděl -"

"Žila ve dvanáctém kraji," vysvětlil jsem. "Byla dcerou starosty. Viděl jsem se s ní, když jsem se přihlásil do her. Já... Tamten Percy byl její nejlepší kamarád." Nedodával jsem tu část, kdy do mě byla zamilovaná.

Zvykl jsem si myslet o svém já bez vzpomínek jako o 'Tamtom Percym'. Nebyl jsem to já, a zároveň jsem to já byl. Neměl jsem svoje vzpomínky, ale choval jsem se nejspíš stejně, jako bych se choval teď. Na všechno jsem si pamatoval. Bylo to neskutečně matoucí.

"Třeba jí to sem taky hodilo," nadhodil Nico. "Třeba to sem hodilo všechny."

Tím jsem si nebyl tak jistý. Po všech těch řečech o prolínání světů jsem si nebyl jistý vůbec ničím.

"To je mi ale otázek." 

Kolikrát ještě dostanu za tenhle den infarkt?

S trhnutím jsem se otočil a za námi se zničeho zhmotnila taková... osoba. Byla to holka tak kolem pětadvaceti, s barevnými pírky ve vlasech, které měla spletené do volného copu. Taky jí z vlasů trčelo pár větviček. Na sobě měla volnou prošívanou tuniku, volné kalhoty a přehoz jako cikánka, až na všechna ta cingrlátka.

"Jste mi ale zvědaví," pokračovala zpěvavě. "To je dobře, to je moc dobře! Mladí lidé by měli podněcovat a podporovat svou zvídavost!"

Koukl jsem se očkem po ostatních. To, že se tahle šílená hipísačka jevila neškodná neznamenalo, že po nás v příští chvíli nevystartuje s nožem.

"Pardon, ehm, slečno, ale... Hm, kdo, no, kdo jste?" zeptal se Leo docela slušně, což mi k němu nějak nesedělo.

Hipísačka se zasmála. "Dobrá otázka, moc dobrá!" Teatrálně se odmlčela. "Já jsem... Éós!" 

Podívala se na nás s nadějí v očích. "Éós!" zopakovala.

"Jo, jasně, Éós..." zamumlal jsem. "Hm, dlouho jsme se neviděli..."

"Neznáte mě," usoudila Éós. "To nevadí. Mně to nevadí. Já jsem na to zvyklá, víte. Všichni jsou celý paf z hlavních Olympanů, ale kdo si vzpomene na ostatní bohy? Nikdo, to je ta odpověď, nikdo. Ale mně to nevadí, kdepak, mně ne. Já jsem na to zvyklá."

Tak jsme se dozvěděli, že jí to nevadí, a že je na to zvyklá. Důležité informace. "A, ehm, Éós," zkusil jsem to, "můžete nám říct, kde jsme?"

"V Labyrintu," vydechla šťastně Éós, jakoby si nemohla představit lepší místo, kde být.

"Jo, to my víme," ozval se nevrle Magnus. "Spíš nám řekněte, jak jsme se sem dostali. A jak se dostaneme ven."

Éós se zamračila. "Kde je tvé vychování, mladý muži? Copak takhle se jedná s bohyní?" Mezi námi by mě zajímalo, čeho je bohyně. Éós na Magnuse zúžila oči. "Ty jsi mi nějaký podivný. Z tebe vyzařuje něco krutého, velmi krutého. To se mi nelíbí, kdepak, to se mi ani trochu nelíbí." 

V něčem mi připomínala Echó, která všechno jenom opakovala. "A, myslíte si, že byste nám mohla říct, jak jsme se sem tedy dostali?" zkusil to Will. 

Éós se na něj podívala a v tu ránu zapomněla jak se jí Magnus nelíbil, kdepak, ani trochu se jí nelíbil. "No podívejme se!" zvolala. "Dítě Apollóna! Děti Apollóna mám ráda, tuze ráda!" 

Will vypadal rozpačitě. "Děkuju Vám," zamumlal nejistě.  

"Ano, však ano, Apollónovy děti a moje děti, ty spolu vždycky skvěle vycházeli. Apollón je koneckonců bůh slunce, a já bohyní úsvitu," zasnila se  Éós, možná vzpomínala na nějaké své děti. Alespoň jsme se dobrali k tomu, čeho je bohyně. Typoval jsem jí tedy spíš na nějakou podřadnější bohyni štěstí. 

"A myslíte, že nám tedy řeknete -"

"Kdepak," zavrtěla   Éós hlavou. "Já ne. Já mám za úkol vás jen přivést, jenom vás přivést, žádné odpovědi. Ty vám budou řečeny, až dorazíme na místo."

"Na místo... ?" zkusil jsem to, ale Éós jen zavrtěla hlavou a tajuplně se usmála. 

"Následujte mně, milé děti!" zapěla a vydala se mramorovou chodbou pryč. Jak šla, všiml jsem si, že se kolem ní line měkká, nazlátlá záře, jako východ Slunce. 

Nejistě jsem se podíval po ostatních. Bohužel, jak to tak vypadalo, Éós, šílená hipísačka byla naší největší - a vlastně jedinou - nadějí, jak tu neumřít žízní a hlady. 

Vydali jsme se za ní a já jsem jenom doufal, že pokud dostala za úkol najít nás, našla i ostatní. Srdce mi poskočilo při vzpomínce na Annabeth, kde teď asi je, jestli je v pořádku.

Ale hlavní otázkou zůstávalo: kdo Éós poslal?

No, řekl bych, že to za chvíli zjistíme.

Když jsme zabočili do další chodby - tentokrát vypadala jako tunel v metru - zůstal jsem po pár krocích stát jako zkoprnělý. 

Do zdi nalevo někdo vyryl blesk. Úplně ten samý blesk, který jsme našli vyrytý do stromu v aréně. Tak mi mluvte o prolínání světů. 

"Pospěšte!" volala Éós zepředu. "Loudáte se, hrozně se loudáte!" 

"Percy, jsi v pohodě?" zajímal se Will, když viděl, jak se tvářím. Nejspíš jsem musel vypadat i docela vtipně.

"Já?" probral jsem se. "Já jsem v pohodě, úplně v pohodě."

"Bohové, ono je to její mluvení snad nakažlivý," zabručel Leo a šťouchl do mě, abych šel dál. 

"Nezdržuj, člověče. Jestli nás ta potrhlice vede k jídlu, nechci tady okounět."

Tak jsem šel a nezdržoval, ale vážně by mě zajímalo, co to všechno znamená.