Hunger Games : Percy Jackson (CZ)

Děti slunce a úsvitu

AN: Nějak jsem se rozjela :D Bude to nejspíš i tím, že ležím doma nemocná a nemám co dělat :D Každopádně, další kapitola! Kratší než posledně; měla být delší, ale rozhodla jsem se přeseknout jí vejpůl, protože mě baví vás napínat :D  Jak se tak znám, další část můžete očekávat max. do dvou tří dnů ;)

Btw, uvažuju o změně názvu. Přece jenom, tenhle už ten příběh moc nevystihuje. 

Enjoy!

Začínalo mi připadat trapně ohrané, že jsem se najednou ocital na úplně náhodných místech. 

Naštěstí jsem se tentokrát nezjevil ve vzduchu sto metrů nad zemí, akorát jsem tvrdě dopadl na zem a nejspíš si narazil kostrč. Zasténal jsem a pomalu se posadil, snažil jsem se pochopit, co se stalo a kde to jsem.

Byl jsem v nějaké kamenné chodbě. Byla pošmourná, tmavá, osvětlená jen pár loučemi. Vypadala jak z nějakých katakomb středověkého hradu - ne že bych někdy v nějakých takových katakombách byl, nebo že bych byl na hradě. Ale říkal jsem si, že takhle by to v takových katakombách mohlo vypadat.

Podle zvuků kolem mě jsem rychle poznal, že naštěstí jsem se stejnými lidmi, se kterými jsem byl i před chvílí. To už mě taky nebavilo - našel jsem Annabeth, ztratila se mi. Našel jsem Jasona, ztratil se mi. Kdybychom předtím nenarazili na Nica s Willem, mohl bych to říct i o nich a to už by mě vážně namíchlo. Chtěl jsem jenom všechny najít a jít domů. Chtěl jsem toho tak moc?

Pak se mi sevřelo srdce, když jsem si uvědomil, že jsem viděl Tábor polokrevých napůl srovnaný se zemí. Mohl jsem jenom doufat, že se ho zbývajícím polobohům podaří ubránit, než se vrátíme. 

Než jsem se stačil dost vzpamatovat na to, abych vůbec něco řekl, byl Nico už na nohou a tiskl Lea ke zdi. Přiložil mu dýku ke krku a zasyčel: "Jak se jmenuje trenérův syn?"

"Cože?" zasmál se nervózně Leo. "Hele, di Angelo, zklidni - "

"Jak. Se. Jmenuje. Trenérův. Syn," zopakoval Nico a bylo vidět, jak na dýku přitlačil. Leovi sjel po krku pramínek krve.

"Chuck! Jmenuje se Chuck, u všech bohů! Teď dej tu ostrou věc pryč ode mně!" 

Nico se pomalu vzdálil, pořád s podezřívavě přimhouřenýma očima. Will se vyhrabal na nohy a vzal ho za volnou ruku; možná aby ho uklidnil, nebo aby mu zabránil vrhnout se dopředu a pro jistotu Lea zamordovat.

"Leo?" zeptal jsem se ještě pro jistotu. Leo se na mě podíval a zašklebil se.

"Čau, Percy. Promiň za tu věc s uškvařením zaživa."

***

"Takže on je mrtvej? " zeptal se asi po dvacáté Leo a vytáhl odněkud šroubovák, kterým do Magnuse zkusmo píchnul. "Zdá se mi živej až až."

"Já přeci vím, jestli jsem umřel, nebo ne," zavrčel Magnus, který toho už měl zřejmě po krk. Plahočili jsme se nekonečnými chodbami Labyrintu už asi celou věčnost -

Oh. Já vám to ještě neřekl. 

Jo, byli jsme v Labyrintu. V podělaným Labyrintu. No, nebyla to prostě paráda?

K tomuhle závěru jsme došli, když jsme se trochu zorientovali a rozhodli se vydat doleva. 

("Proč doleva?" "No, tak teda pojďme doprava." "Já neříkal, že doleva je špatně, jen jsem se ptal, proč doleva, to je všechno." "A já říkám, jestli ti teda levo vadí, půjdeme doprava." "Mě levo nevadí-" "Prostě jdeme doleva!")