Hunger Games : Percy Jackson (CZ)

Nenávidím Kapitol!

Místo Timmyho odvedli mě.

Šel jsem za nimi mlčky a se vztyčenou hlavou, nemohl jsem ukázat, jak mám nahnáno. Žena v modrém na pódiu vykřikovala, jak je to skvělé a šlechetné. Já si zase představoval jak skvělé by bylo, kdyby se náhodou zvedla přívalová vlna a smetla jí z pódia.

Odvedli mě do staré budovy naproti pódiu. Tam mě zavřeli v zatuchlé místnosti bez kliky - asi aby splátce nenapadlo utéct. Posadil jsem se na sametovou zpuchřelou pohovku a byl bych vyhlížel z okna, jenže tu žádné nebylo. Takže oprava, seděl jsem a zíral do blba.

Doufám, že to máma s Tysonem beze mě zvládnou. Máma pracuje v místní cukrárně, takže příjem má jistý, ale já nám vždy přilepšil nějakým úlovkem z lesa. Ne že bych pobíhal po lese s lukem a střílel králíky mezi oči (jako jistá osoba), jen jsem tam tak pochodoval, sbíral lesní plody a u rybníčku lovil ryby. Rachel chodila se mnou, i když je její otec nejbohatší v kraji.

Nemyslete si, že je v našem kraji nějak úžasně, to zas ne. Všichni litují hlavně Dvanáctého kraje, kde lidi umírají hladem a pachtí se v dolech, ale kdo polituje nás? I u nás je smrt hladem běžná a mírotvorci rozhodně nejsou tak povolní. Jediní kdo se mají dobře, jsou obchodníci a vítězové. Takzvaní profíci, jsou děti vítězů, kteří mají hodně peněz, to je všechno. Ale kvůli tomu nás lidé mají za bohatý kraj.

V tom se otevřeli dveře a dovnitř se vřítil Tyson. Za ním v tichosti přišla máma a ten milý mírotvorce zase zabouchl dveře. "Proč si se přihlásil?! J-já nechci a-abys umřel!" vzlykal Tyson a objal mě. Na to, jak je malý, má poměrně dobrý stisk. "To tak, já přece neumřu, Tysone. Přežiju to, to snad víš ne? Mám svoje schopnosti." přesvědčoval jsem ho a pohladil ho po vlasech. Vypadal o tolik jinak než já.

Potom jsem ho do sebe více méně odtrhl a krátce objal mamku. Nikdy ke mě nehýřila velkými city a já k ní taky ne. "Kdybyste měli málo jídla, řekni Rachel. Ona vám něco z domova, nebo zaskočí do lesa. Nenech Tysona shánět jídlo, je moc malý." Máma přikývla na souhlas a já měl na chvíli pocit, že se jí lesknou oči slzami, ale pak náš čas vypršel a mojí rodinu odvedli pryč a já je neuvidím, dokud ne nevrátím.

Spíš, pokud se vůbec vrátím.

Jako další sem vtrhla Rachel. Mírotvoce řekl, že na přání starosty máme jen jednu minutu. "Cože?!" vyjekla Rachel, ale on zavřel dveře a nechal nás být. "Takže rychle: Tohle máš za to, že ses přihlásil." Vrazila mi facku, až jsem se zhoupl na patách. Nechápavě jsem na ní civěl a mnul si červenou tvář.

"A tohle za to, žes zachránil toho kluka." Rychle mě políbila na rty a vyběhla ke dveřím, které se zrovna otevřeli a mírotvorce zahřměl: "Minuta pryč!" "Vrať se mi!" vyjekla ještě Rachel a pak nás od sebe oddělili dveře.

Nějak jsem nechápal, co se stalo. Rachel by mi řekla, že si stojím na vedení, tak jsem kousek poodstoupil, ale furt nic. Pořád se mi zdálo, že mě políbila nejlepší kamarádka. 

Nikoho dalšího už za mnou nepustili, i když jsem za dveřmi slyšel protesty mých kamarádů ze školy. Přišli až mírotvorci s tím, že je čas vyrazit. Vedli mě uličkou až k nádraží a já na sobě cítil pozornost snad celého Panemu. Věděl jsem, že mě snímají kamery a snažil jsem se tvářit jako drsňák, když už si to všichni o 4. kraji myslí. 

Nastoupil jsem do kapitolského vysokorychlostního vlaku, který se hrozně moc lišil od toho, kterým jsme zásobovali Kapitol rybami. Vlakem jsem jel jen párkrát, ale už teď mi tenhle připadal divný, moc lesklý, zaoblený a bez neustálého pachu rybiny.

Sedl jsem si do jídelního vozu a za chvíli přicupitala na podpatcích ta modrá žena. Usmála se rty s modrou rtěnkou a ukázala řadu nepřirozeně bílých zubů. "Ahoj, ahoj! Těší mě, letos jsem tu poprvé, asi mě jěště neznáš. Jmenuji se Aviona Losterová a budu tě zastupovat na jednání se sponzory. Věnovala mi další modrý úsměv a odběhla pryč s tím, že prý dojde pro mého trenéra.

Seděl jsem v  té nejluxusnější židli, v jaké jsem kdy seděl, v tom nejluxusnějším vlaku, jaký vůbec je a přesto bych to rád okamžitě vyměnil za dřevěnou bednu ve vlaku s rybami, kde bychom seděli s kamarády a krátili si dlouhou chvíli, než dojedeme do cíle, různými blbostmi, jako jsme to dělávali.

Zaťal jsem pěsti a zvedl pohled, abych viděl, jak se mi můj domov rozmazává před očima a mění ho souvislá barevná šmouha. To Kapitol mi všechno vzal - kamarády, rodinu, domov, les, lovecké výpravy s Rachel, hraní si s Tysonem, lov ryb, vysedávání ve školné jídelně s přáteli, vození se vlakem s rybami, běh okolo rybníků....

A já ani nevím, jestli sek tomu ještě někdy vrátím.

Tak, po skoro deseti dnech další dílek, hodně krátký. Další bude delší slibuju :3

Percabeth^^