Hunger Games : Percy Jackson (CZ)

Sklizeň

Probudil jsem se brzy ráno. Za okny bylo vidět červánky, bylo chvilku po východu slunce. Otočil jsem se a vedle sebe uviděl mého mladšího brášku Tysona. Pousmál jsem se a rukou mu pročísl jeho hnědé vlasy. 

 Vyšvihl jsem se z postele, ustlal ji a oblékl se do toho prvního, co jsem našel. Nakonec jsem popadl svou milovanou koženou bundu a nazul si prochozené boty z měkké kůže a vyběhl ven. vzduch byl čerstvý a voněl po dešti, což je moje nejoblíbenější vůně.

Náš dům není nijak velký a okázalý, ale ani se nerozpadá. Je tak akorát, menší chatička s ložnicí, obýváčkem, kuchyňkou a koupelnou. Nestěžuju si, spousta lidí je na tom o moc hůř a navíc máme velkou zahradu, kde si s Tysonem často hrajeme. Přeběhl jsem přes cestu a vydal se směrem k lesu.

Dnes je Sklizeň, kdy se vylosuje, kdo letos půjde zemřít do Hladových her. Snažil jsem se na to nemyslet, ale šance, že mě vylosují je vysoká - koneckonců, jsme jen tři.

Hladové hry se konají každý rok, ale každých pět let v nich účinkují Nositelé, jindy obyčejní lidé. Jelikož je nositelů tak málo, nemohou být v aréně každý rok - za chvíli bychom vymřeli a diváci z Kapitolu, by museli sledovat zápasy batolat.

Běžel jsem a postupně zrychloval, až jsem skoro letěl. Vždy, když mě něco trápí, tak jdu běhat. Běh mě osvobozuje, na nic při něm nemyslím, cítím se volně. Navíc si při tom udržuju fyzičku a ta se mi v aréně bude setsakra hodit.

Doběhl jsem k plotu, který ohraničuje náš 4.kraj a přeskočil ho - za ty roky už jsem to vypiloval, nenadělal jsem žádný rámus. Znovu jsem se dal do běhu a snažil se vyhýbat zrádným kořenům, křupajícím větvičkám, nebo šustícímu listí. Nepotřeboval jsem, aby mě chytli mírotvorci. U nás v kraji jsou opravdu tvrdí, takže když někoho načapají mimo plot, jde rovnou na pranýř.

V tichosti jsem doběhl k mému místu a vdechoval věží vzduch. Obloha se už rozjasnila a slunce se nesměle probojovávalo skrz oponu z mraků. Kdyby nebyla Sklizeň, mohl by to být krásný den.

Sedl jsem si na pařez a rozhlédl se kolem. Kolem rybníčku stáli staleté stromy jako na stráži, kvákali tu žáby a kolem cupitali veverky, ježci a jiná lesní zvířata, sem tam i větší, třeba jeleni, nebo lišky. Miloval je to tu - tady na člověka nedoléhali pravidla mírotvorců, ani napjaté pohledy lidí a jejich šeptání :To je on. Nositel. To kvůli nim, musejí naše děti umírat v Hladových hrách.

"Ahoj." ozvalo se za mnou. Nadskočil jsem a skončil v rybníčku. "Hej!" vyjekl jsem a zvedl se. Ne že bych byl mokrý - mám přece Poseidonovi schopnosti. "Nelekej mě." oznámil jsem osobě, která stála přede mnou.

"Já nemůžu za to, že ty jsi tak nevšímavý." zasmála se moje nejlepší kamarádky Rachel. Svoje zrzavé kudrliny měla svázané kusem džínoviny dozadu. Na sobě měla bílé tričko pocákané barvami a pomalované džíny. Takto chodila skoro pořád, i když její otec kvůli tomu běsnil. Je totiž starosta a pořád má utkvělou představu, jak by se měla jeho dcera chovat - jako dáma a ona mezitím lítá po lesích se mnou.

"To vy jste neměla přijít tak potichu, slečno starostko." poškádlil jsem jí. Vím, jak moc to nesnáší. Přesně jako jsem předpovídal, se zakabonila a její tvář nabrala barvy jejích vlasů. Najednou do mě strčila a já spadl zpět do vody. "Já ti dám slečnu starostku!" vyjekla a potopila mi hlavu.

Uchechtl jsem se, založil si ruce, nohy si zapřel o kameny a čekal, až jí dojde, že umím pod vodou dýchat. chvilku jí to trvalo, ale nakonec mou hlavu pustila a šla se posadit na kámen. "Tss." zasyčela, když jsem se se smíchem vynořil.

Sáhla za sebe a vytáhla batoh, z něj vyndala půlku chleba, hrudku másla, salám a vaničku malin. "Snídaně." zapěla, vylovila nůž a rozkrojila chleba. Sedl jsem si vedle ní a mlčky přijal ten krajíc. "Víš, že v lese jsou maliny, že jo?" popíchl jsem jí, když si ukousl pořádný kus. Zamračila se a kousla si svého chleba. "Ty mě moc neštvi." zamumlala s plnou pusou.

"Nebo..?" lišácky jsem se usmál a svou silou jsem jí zlil od hlavy až k patě.

"No počkej!"

-----------------

Takhle jsem se poštuchovali až do oběda, kdy jsme se museli jít připravovat na Sklizeň. Rachel mě pevně objala a zašeptala: "Nevyberou tě." Pak zmizela stejně tiše a rychle jako přišla.

S úsměvem jsem se vydal domů, ale čím blíž jsem byl, tím jsem se cítil hůř. Když jsem dorazil, už dávno jsem se neusmíval a koutky jsem měl svěšené dolů. Matka ke mě jen vyslala stísněný pohled a podala mi sváteční šaty.

Já však zavrtěl hlavou. "Jestli mám jít do Kapitolu, tak tam nepůjdu ustrojenej jako manekýn. Vezmu si to, co mám na sobě." řekl jsem rázně a oblečení hodil na postel. "Ale Percy..." povzdechla si mamka, ale věděla že v tomhle se mnou nehne.

Pokud se mám jít nechat zavraždit pro pobavení Kapitolu, aspoň chci mít své věci na sobě. Aspoň takovýmhle malinkým vzdorem jim chci ukázat, že nejen jen jejich loutka.

Na naléhání mamky, jsem si nakonec učesal vlasy, ale stejně mi pak trčeli do všech stran. Podíval jsem se na sebe do zrcadla - kožená bunda, džíny, oranžové tričko, lovecké boty, naštvaný výraz. Tohle by asi šlo.

Na náměstí se shromáždil celý kraj. I když bylo náměstí velké, lidi postávali až v ulicích co do náměstí ústili. Cpali jsme se mezi nimi a lidé nám ochotně uhýbali z cesty. Cítil jsem, jak mě propalují jejich pohledy, jakoby říkali Dobře ti tak. Tohle dělali celý můj život, jako bych snad zrovna já mohl za nevydařené povstání.

Uprostřed náměstí byl prostor, vyhrazený pro Nositele. Když jsem se tam vydal, Tyson mě chytl za ruku. Podíval jsem se na něj a on měl slzy na krajíčku. "Nechci, abys tam šel." fňuknul. "No tak chlape." praštil jsem ho jemně do ramena. "Neboj, dopadne to dobře." jemně jsem se vyprostil z jeho sevření, krátce objal mamku a vydal se tam.

Zbylí Nositelé už tam byli. Jedna byla asi třicátnice jménem Angela. Druhý byl sedmiletý chlapeček Timmy, který plakal. Sklonil jsem se k němu a opatrně ho objal, tak nějak jsem čekal, že se odtáhne. Ale on místo toho zabořil hlavu do mého ramene a vzlykal mi do trička. "Ššš. To bude v pořádku. Nepůjdeš tam. Nedovolím to." šeptal jsem mu a myslel to vážně.

Není to přeci možné, vypustit vystrašené sedmileté dítě mezi dospělé nebo dospívající, zabili by ho během několika vteřin. A tohle je to, co na tom nenávidím nejvíc - že lidi z Kapitolu baví, se dívat na to, jak umíráme my, je samo o sobě zvrácený, ale kochat se smrtí malého chlapečka, je až nelidský.

Na pódiu, které tam bylo postavené vylezla nějaká... osoba. Byla tak nabarvená a ověšená šperky, že nešlo z dálky poznat, zda je to muž nebo žena. Když však zatrilkovala strojeným pisklavým hlasem, nebylo pochyb, že je to žena. Byla celá v modrém, včetně až moc vysoké paruky.

"Vítám vás na letošní Sklizni! Tentokrát, nebudeme vybírat dva splátce z prostého lidu, ale jednoho Nositele! Není to vzrušující?" vřeštěla do mikrofonu kapitolským přízvukem a došla k osudí, ve kterém byli jen tři lístečky.

"Jdeme na to!" vyjekla a zatočila osudím. I na člověka z Kapitolu byla až abnormálně uječená. Osudí se zastavilo, a ona sáhla rukou v modré rukavici po jednom lístečku.

Vytáhla ho a přečetla jméno: "Timmy Jones!" Lidé si začali šeptat, jak je to nespravedlivé a Timmy vedle mě se celý roztřásl. Hučelo mi v uších. Už ho chtěli odvést, ale já se vymrštil a strhl ho za sebe.

"Hlásím se jako dobrovolník!"

Tak, snad se vám část líbila. Není moc dlouhá, ale snad to nevadí. Doufám, že to není moc podobné HG, ale snažila jsem se. Budu ráda za votes i komentáře xD

Percabeth^^