Otočil jsem se na záda a otevřel oči. Zamrkal jsem do slunečního svitu, který pronikal skrz okno do pokoje. Olízl jsem si suché rty a podíval se a hodinky na zápěstí. Ne že by pro mě byl určitý čas nějak důležitý. Šlo spíše o kontrolu toho, jestli stále ubíhá. Běžel nelítostně dopředu, zanechávajíce za sebou všechny vzpomínky, všechny promarněné šance. Posadil jsem se a poprvé se podíval vedle sebe. Nebyl tam. Prostěradlo bylo na té straně postele rovné, jakoby tam ani nikdy nikdo nespal. Ne, znovu ne. Spěšně jsem vstal a bosýma nohama došlápl na chladnou podlahu.
,,Jime?" zavolal jsem a prošel dveřmi z ložnice do obýváku. Věděl jsem, že tady není. Otázkou bylo, jestli tady vůbec byl. Vyšel jsem na balkon. Na zemi ležela svíčka a její ztvrdlý vosk pokrýval zem okolo ní. Byla jedna jediná.
,,Ale no tak" promluvil jsem sám pro sebe. Vrátil jsem se do obýváku a vrhl pohled na kuchyňskou linku. Stále na ní stála poloprázdná láhev od alkoholu. Přikročil jsem k lince a uchopil láhev do ruky. Rozhlédl jsem se po skleničkách, ale našel jsem jenom jednu. Pili jsme společně. Nebo snad ne?
,,Jimmy?" zavolal jsem znovu, i když jsem věděl, že mi neodpoví.
,,Vím, že si tady byl se mnou." mluvil jsem dál se zdmi a prázdnými místnostmi.
,,Přece mi ještě úplně nehráblo." dodal jsem s trochou obav v hlase. Tohle už stačí. Posadil jsem se na židli a vytáhl si z kapsy mobil. Vytočil jsem Jimovo číslo a přiložil si telefon k uchu. Vyzváněl. Jednou, podruhé, potřetí.
,,Jim Moriarty..-"
,,Jime, konečně. Víš mám celkem bordel v tom, co se dělo včera. Takže..-" přerušil mě jeho hlas, který pokračoval v předchozí větě.
,,..-právě teď nejsem na telefonu, ale můžete mi nechat vzkaz." Jasně, jak jinak? Odkašlal jsem si a zhluboka se nadechl.
,,To jsem já. Jenom jsem ti chtěl říct, že to co se stalo včera mě mrzí. Myslím, že si potřebuju promluvit. O tom..-" odmlčel jsem se a zavřel oči.
,,O nás." dodal jsem váhavě.
,,Takže zavolej zpátky, až budeš mít chvíli, nebo se uvidíme doma." dokončil jsem větu a stiskl rty. Ukončil jsem vzkaz a položil telefon na desku před sebou. Ve skutečnosti jsem to nechtěl. Nechtěl jsem si s ním promluvit, zvláště ne o nás dvou. Byl jsem hloupej naivní opilej teenager. Zastřelil jsem svojí přítelkyni, abych zachránil svého přítele, kterého jsem pak políbil. Uvědomoval jsem si to. Ale při tom všem jsem byl příliš mladý. A to všechno je až příliš dávno. Ve světě nevyslovených přání nemá cenu doufat, že se některá z nich vyplní. Podruhé jsem se podíval na své hodinky. Ručičky se stále nelítostně pohybovali dopředu a nechávali za sebou další a další okamžiky. Bylo to příliš dávno a teď bylo už příliš pozdě na to, naplnit některou z promarněných šancí.
