,,Není to nic extra, ale za tu cenu, kterou jste chtěl..-"
,,Tohle je v pořádku" přerušil jsem ho a položil svoji tašku s věcmi na špinavou matraci. Muž od kterého jsem tenhle byt právě koupil odešel a já byl konečně sám. Sám, po tom všem co se v minulých více než deseti letech stalo. Bylo toho tak moc. Přikročil jsem k oknu a vyhlédl na šedou ulici.
,,Co na tomhle městě všichni ti lidé vidí?" zeptal jsem se sám sebe a zatáhl kouřem zešedlé rolety. Cukl jsem sebou leknutím, když začal můj mobil položený na stole vyzvánět. S očekáváním jsem se podíval na číslo, které mi volalo. Žádné jméno jen číslice následované dalšími. Nadechl jsem se a zvedl si mobil k uchu.
,,Haló?"
,,Ahoj Basti." Povzdechl jsem si a prohrábl si rukou vlasy.
,,Taky tě zdravím." odpověděl jsem dívčímu hlasu a položil mobil zpátky na stůl.
,,Jak se máš ve velkém městě?" Pustil jsem hovor nahlas a vrátil se zpátky k oknu.
,,Není na něm nic zas tak speciálního." odpověděl jsem a sáhl si do kapsy bundy.
,,Většina lidí by určitě byla z Londýna víc nadšená."
,,Já nejsem většina." namítl jsem a vytáhl z kapsy krabičku cigaret a černý zapalovač. Na chvíli nastalo ticho. Během něj jsem zatahal za šňůrku a vytáhl rolety zase nahoru. Nebe bylo zatažené, jen skrz sem tam protrhané mraky prosvítalo slunce, které pálilo do očí.
,,Jak se máš?" zeptal se hlas docela jiným tónem, než předtím. Mlčel jsem. Co bych měl říct? Chyběli mi lidé, kteří chápali co chci říct bez toho abych otevřel ústa. Vlastně, takový byl jen jeden.
,,Jsi tam?"
,,Jo jsem."
,,Tak jak se máš?" Co mám odpovědět? Stejně by to nepochopila. Nepochopila by, že jsem šťastný i nešťastný zároveň. Nepochopila by, že v rámci svých možností jsem maximálně šťastný.
,,Jde to" odpověděl jsem a zhluboka se nadechl.
,,Všichni doufáme, že ti to pomůže." Pousmál jsem se a strčil si cigaretu do úst.
,,Však víš, zapomenout." Zastavil jsem ruku se zapalovačem uprostřed pohybu.
,,Už budu muset jít. Jeff má zítra narozeniny a musíme mu připravit oslavu." Ozval se slastný zvuk, který oznamoval konec hovoru. Nevěděl jsem kdo je Jeff. Možná jsem ani nevěděl kdo mi to právě volal. Bylo mi to jedno. Ti lidé pro mě nebyly ničím. Škrtl jsem zapalovačem a vyfoukl oblak bílého kouře směrem k zašedlému stropu.
,,Kouření zabíjí."
,,Sklapni Jime." odpověděl jsem hlasu. Ohlédl jsem se za sebe. Nečekal jsem, že tam stojí. Nikdy nebude. Ale..každý má přece právo snít. Když jsem odešel z jeho bytu, viděl jsem ho naposledy. A něco vám řeknu, nikdy si neodpustím, co jsem mu řekl naposledy. I když, teď je to vlastně pravda.
,,Nesnáším tě Jimmy." zašeptal jsem do ticha bytu. ,,Taky tě mám rád."
