,,Dobré ráno" probudil mě Sebastianův hlas. Otevřel jsem oči a podíval se na něj.
,,Proč jsi tak brzo vzhůru?" zeptal jsem se ho rozespale. Sebastian se usmál a posadil se na gauč na kterém jsem spal.
,,Přemýšlel jsem." začal a podíval se na mě němýma očima.
,,O čem?" zeptal jsem se ho trochu nervózně a posadil se. Šedé tričko, které jsem měl na sobě kontrastovalo s černou dekou, kterou jsem měl přes sebe přehozenou.
,,Ani nevím, prostě jenom tak." řekl Sebastian a pokrčil shrbenými rameny. Nadechl jsem se vzduchu ve svém, teď vlastně našem bytě a zkoumavě jsem se rozhledl okolo.
,,A taky jsem ti udělal snídani." vysvětlil a stoupnul si na nohy.
,,Proč?" zeptal jsem se ho a vstal ještě zamotaný v dece z gauče. Sebastian se posadil naproti místu na kterém jsem obvykle sedával já a nalil si černou kávu. Její vůně se rozlila po bytě a přidala se k vůni opečených toastů. S rozespalým výrazem jsem se v dece dobelhal k vysoké židli a posadil se na ní.
,,Usnul jsem v tvoji posteli, takže si musel ve svým vlastním bytě spát na gauči. Tak proto." odpověděl mi konečně a podal mi košík s pečivem. Vybral jsem si croissant a strčil si ho do pusy.
,,Těma vysokýma židličkama si kompenzuješ svojí výšku?" zeptal se mě Sebastian se smíchem. Vrhl jsem na něj vražedný pohled.
,,Jenom, že ses na ni skoro nevyškrábal." dodal ještě a já ukousl croissant ve své puse. Položil jsem ho na talíř a zadíval se na Sebastiana.
,,Jenom ti chci připomenout, že v tomhle bytě je spousta potenciálních vražedných zbraní, Sebby." řekl jsem naschvál výhružným tónem. Sebastian se lehce usmál a napil se kávy.
,,Ne jenom ta pistole co máš v kapse." dodal jsem. Sebastian položil ruce na stůl.
,,Nebo mě jenom rád vidíš?" zeptal jsem se ho a široce se usmál.
,,Začínám litovat, že jsem ji nenechal tě zabít."
,,Teď už je pozdě." opáčil jsem a znovu se usmál. Naši snídani přerušilo zvonění zvonku. Vyměnili jsme si se Sebastianem ostražité pohledy.
,,Nikoho nečekám." řekl jsem a pokynul hlavou k ložnici.
,,Nevcházej ven, dokud ti neřeknu." Sebastian přikývl a odešel. Seskočil jsem z židle na zem a s dekou okolo pasu došel ke dvěřím. Otevřel jsem je a naskytl se mi pohled jaký jsme čekal.
,,Dobré ráno pánové!" pozdravil jsem policisty. Otočil jsem se k ženě menší postavy.
,,A dámo" dodal jsem s úsměvem.
,,Jste James Moriarty?" zeptal se mě jeden z policistů.
,,Prosím jenom Jim Moriarty. James zní moc vznešeně a já jsem jako král i bez toho." řekl jsem a vpustil je do bytu.
,,Jste tady sám."
,,Ano" odpověděl jsem prostě.
,,To pijete běžně z dvou hrnků najednou?" zeptala se mě ta žena.
,,Je to zlozvyk." odpověděl jsem ji bez toho abych se na ni podíval.
,,Prosím abyste nám řekl pravdu. Jste tady sám?"
,,A tu kravatu si takhle vážete naschvál, nebo to jenom prostě neumíte?" zeptal jsem se na oplátku. Uslyšel jsem jak se dveře mé ložnice otevírají.
,,Dobré ráno" pozdravil Sebastian a nahodil ten svůj nevinný výraz. Muži si ho zkoumavě přeměřili a pak se podívali zpátky na mě.
,,Myslím, že už půjdeme" řekl jeden z nich a vrátil se i se svou skupinou ke dveřím. Prošel jimi a Sebastian je za nimi zabouchl.
,,Proč jsi vyšel ven?" zeptal jsem se ho uraženě.
,,Mohla být zábava, ani jsem se nedozvěděl proč jsou tady." dodal jsem a posadil se na gauč.
,,Bydlíš v mém bytě, takže když něco řeknu budeš mě poslouchat rozumíš?" zeptal jsem se ho trochu naštvaně. Sebastian přikývl a zaujatě na mě pohlédl.
,,Všiml sis, že když se zlobíš tak vypadaš jako jeden ze sedmi trpaslíků?" zeptal se mě zamyšleně a já po něm vrhl další zabijácký pohled.
