Kroky na schodech, postava za dveřmi. Prsty na klice a klíč v zámku. Možná jen další představa a možná realita. Záleží na tom? Zevnitř mi k uším dolehly tóny písně. Got the wings of heaven on my shoes. I'm a dancin' man and I just can't lose. Usmál jsem se nad tou představou a položil své prsty na hrubou zeď. Sklonil jsem pohled ke svým černým botám. Tkaničky úhledně zavázané do malých mašliček a lesknoucí se špičky. Skousl jsem si spodní ret a zvedl oči k nebi. Vlastně jim závidím. Těm mrakům tam nahoře. Dívají se na tohle všechno. Na tuhle obrovskou nedohranou hru. Pozorují, každý pohyb skupiny, každý tah jednotlivce. Musí to být zábava. Přikročil jsem k zábradlí svého balkonu a podíval se dolů. Po chodníku kráčeli lidé. Čím jsou na tomhle velkém hracím poli? Jsou to jenom pěšáci. Skvrnky různých barev a velikostí, pohybující se různou rychlostí. Myslí si, že jejich pohyb je náhodný, překvapivý, originální, ale není. Mají předem předurčený krok, kterým se mohou pohybovat. Jen o jedno pole vpřed v jednom tahu. Zapřel jsem se do rukou a naklonil se nad prázdnotu. Kdybych teď začal padat, co by mi zabránilo v tvrdém přistání? Co by mi zabránilo v tom, ukončit můj tah? Pravděpodobně nic. Mohl bych teď odlepit podrážky svých bot od podlahy a přehoupnout se přes okraj. Mohl bych si užít svůj poslední let. A kdyby měly mé boty opravdu křídla, mohl by ten let trvat věčně. Mohl bych doletět tam nahoru a postavit se mezi mračné diváky téhle partie. Mohl bych, kdybych byl figurkou. Jenže tou já nejsem. Jsem hráč. A jako každý hráč musím hrát až do konce. Dokud král mé hry nepadne. Až potom mým botám narostou křídla.
,,Sebastian"
,,Ahoj Sebastiane, já jsem Jim Moriarty." Zavřel jsem oči a zhluboka se nadechl. You know it's all right. It's OK. Když vás začne nudit samotná hra, co vám zbývá jiného, než pokusit se ji posledními tahy znovu vylepšit? Vytáhl jsem z kapsy mobil a přiložil si ho k uchu.
,,Haló?" ozval se hluboký váhavý hlas. Našpulil jsem rty a napsal dvě slova.
,,Kdo je to?"
,,Poslala jsem ti hádanku, jen jako pozdrav." promluvil plačící hlas ženy.
,,Kdo je tam? Proč pláčete?" Já nebrečím, píšu. A tahle blbá kráva to jenom čte. Lehce jsem se usmál a pokračoval v psaní.
,,Máš dvanáct hodin na vyřešení mé hádánky Sherlocku..-"
,,Nebo začnu být vážně zlobivý." řekl jsem tiše a položil telefon na zábradlí vedle sebe.
Omlouvám se za pauzu, ale byla jsem trochu přehlcená dojmy z minulého týdne. Vlastně je to dneska přesně týden.
