Baka (Kuroko no Basket FF) POZASTAVENO

28

Začnu se neskutečně nudit. Ovšem ta moucha co je na stropě, je celkem zajímavá. Letí sem a tam. Sem. Tam. Sem. Tam. Sem. A ven. CO?! Ne, můj svět se hroutí jako malý domeček z karet. Super, co budu dělat teď? Kdyby tu alespoň byla televize. Tam stejnak dávají jen kraviny. Třeba fotbal. Koukat se na fotbal je jako sledovat čínský film bez titulků.

Zavrtám se hlouběji do peřiny. Jsem vážně tak hloupá? Co když se včas neuzdravím a nebudu moct nastoupit na ten přátelský zápas? Ne, takhle nesmím myslet. Musím zůstat pozitivní – jako vždy. Určitě budu v pohodě a ten zápas vyhrajeme. Katsu něco vymyslí. Jako vždy. Musím jí prostě věřit, stejně jako ona musí věřit mě. Ale zvládne to, potom co jí provedli?

„Ahojky, dlouho jsme se neviděli," Dveře do pokoje se znovu otevřou. Jako první vejde nízká žena s blonďatými vlasy sepnutými v drdolu. Je trochu širší postavy a na sobě má užší černou sukni a bílou halenku. Za ní vyjde o něco vyšší muž. Jeho vlasy jsou čokoládové a sčesané dozadu. Na skobovitém nose jsou posazeny brýle. Na sobě má košili a kalhoty. Hned v nich poznám své rodiče a moje oči se rozzáří.
„Ahoj! Jaká byla cesta?" Zeptám se mámy. Její tvář zdobí ustaraný úsměv. Měla o mě strach, mrzí mě to.

„Skvělá...povídej, co se dělo, když jsme tu nebyli," Chytne mě za zdravou ruku. Má ledové dlaně. Podívám se z okna a pak na oba rodiče. Jsou stále stejní. Nezměnili se, nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Máma je hodně starostlivá, ale také tvrdohlavá a otec o mě jaksi postrádá zájem. Maminka říká, že je to proto, že má moc práce. Jeden čas jsem tomu věřila, ale teď mi přijde spíše, že jsem ho zklamala a tak nemá potřebu se ke mně hlásit. To je blbost, že?

„No, na školu přišla nová holka, Katsu. Společně jsme založili basketbaloví tým. No, ale jelikož nemůžeme hrát jen ve dvou, tak tam je ještě Sumi, Mei a Noriko. Trávíme hodně času v tělocvičně u Ryuua. Trénujeme fakt hodně, abychom mohly porazit Katsuiny rivalky a dívku, která jí zničila život!" Vžiji se do vyprávění. Před očima se mi začnou míhat všechny vzpomínky. V tam malém čase se toho stalo hrozně moc. Moje máma se usměje a pohladí mě.

„Dobrá, a děláš to pro to, že to chceš ty, nebo pro to, že to chce Katsu?" zeptá se otec. Zvláštní otázka od něj. Matka ho napomene, že je to nepříjemné, že má být rád, že mám kamarádky. Já s ním však souhlasím. Dělám to pro to, že to chci já, nebo proto, že to mě chce Katsu? No, nemám náladu se tady zabývat takovou hloupostí.

„Dělám to proto, že chci," Usměji se a on mi věnuje malý úsměv. Pak mamka zaloví v kabelce. Vyndá dvě malé krabičky. Jedna je spíše dlouhá a druhá spíše široká. Položí mi je na peřinu, kterou mám přehozenou přes nohy. Nechápavě se na ní podívám.

„To je takový dárek. Je to Nintendo, můžeš si s tím zkrátit dlouhou chvíli...musíme již jít, snad se zítra uvidíme," Usměje se moje máma a dá pusu na čelo. Otec mi jen zamává. Pak oba zmizí. Je mi celkem smutno, že se tu objevili jen na tak krátkou chvíli. Určitě to má důvod, že mě tu nechali samotnou. Přece by neodešli jen tak. Začnu rozbalovat herní konzoly. Červená krabička s kamerkou. V jednom rohu svítí modře. Když ji otevřu, objeví dva displaye. Nepokouše mě to? V druhém obalu je hra – Pokémoni...no lepší než nic. Což mi připomíná, že jsem stále nic nejedla.

Začnu pomalu zkoumat Nintendo. Je to strašně jednoduché a nepotřebuji ani návod. Ta hra se prostě strčí ze zadu do čtečky a sama se zobrazí. Jéé. Ono to může být i 3D. To je mi ale hračička. Snad jí hned nerozbiji a nezničím, to by mě asi rodiče rozčtvrtili. Dám se do hraní. Čas mi hned plyne rychleji, když se zabavím.

„Aiko?" Mezi dveřmi se mi zjeví ďábel v těle člověka. Katsu s tím vražedným úsměvem. Naberu barvu té stěny za mými zády a raději předstírám, že jsem již mrtvá. To mi asi nepomůže. Nervózně se usměji. Zaklapnu Nintendo a položím ho na stolek. Sbohem, ráda jsem tě poznala malá červená krabičko.

„Katsu?"zeptám se. Pomalu ke mně dojde a začne si mě prohlížet. Párkrát na sucho polknu. Co když mě přišla zavraždit. Ne, na to jsem pro ni moc důležitá. Teda doufám.

„Zítra tě pustí domů. Máš namoženou ruku, takže místo driblingu budeš dvakrát posilovat nohy. Ale jsi monstrum, takže hádám, že neumřeš. Možná," Začne Katsu. Nejsem monstrum. Jsem malé, rozkošné kuřátko. Všichni si to myslí. Určitě i mám-trávník-na-hlavě-kun si to myslí. Poté spustí nesrozumitelné mumlání. Myslím, že je lepší, když nevím, co to žvaní.

„Jdu pro kafe, chceš něco?" zeptá se náhle.

„Ne, děkuji" pípnu vystrašeně a úplně při tom zapomenu na svůj vlastní hlad. Sakra. Katsu zmizí dřív, než stihnu cokoliv říct. Super, fakt super. Aiko, ty blbko vymletá, to jsi zase podělala. No, určitě se za chvilku vrátí, a když jí slušně požádám, třeba mi ještě něco přinese. Ne, to mě spíš pošle do míst, kam ani sluníčko nesvítí. Znovu se chopím Nintenda. Tan konzole je pěkná závislárna, ale žádné varování na ní nebylo, takže tahle závislost bude bezpečná. Doufám.

„Aiko, už musím jít," Na chvíli se Katsu objeví ve dveřích a pak zase zmizí. Zvláštní, to si to rychle rozmyslela. Ale bylo celkem fajn ji tu vidět. A navíc řekla mi Aiko. Ona mi řekla jménem. Žádné Baka, kuře, mostrum, blbka ani podobné zkomoleniny. Vítězství. Ovšem proč musel atak náhle odejít? A proč mám takový divný pocit, že mě to nemine?

Takže, snažila jsem se děj trochu protáhnout, ovšem to se dělá celkem blbě :D Vlastně jsem už ani nevěděla, co tam nacpat.  Aiko není zrovna ten typ osoby, co by se nějak hodně zabýval přemýšlením. Asi uděláme kompromis: já budu dělat že s ehrozně snažím a vy mi to sežerete i s navijákem...OK? Ne? ne.....dobře..
Příště už se dostanu k něčemu zajímavému, přísahám!

Vaše Bluepony_cz