Baka (Kuroko no Basket FF) POZASTAVENO

1.

Probudila jsem se do krásného dne. Svítí sluníčko, no prostě prima počasí. To ovšem není to hlavní. Dneska se koná zápas ve street basketballu. Vystřelím s postele (to není zas až tak neobvylké) a vydám se do koupelny. Oblečení mám předem připravené ze včera. Vše musí být perfektní, jdu mezi kluky. Ovšem s Make-upem to nesmím přehnat, jinak by se smyl potem a taky bych vypadala jako nějaká lehká dívka, ale zase nemohu vyrazit s pupenci po obličeji. Otravné. Trochu si učešu vlasy a převléknu se.

Šedé tílko a modré kraťasy jsou idealní oblečení. Seběhnu do kuchyně. Na stole mě čeká chleba s máslem a šunkou. Nic zvláštního "Dobré ráno!" pozdravím již přítomnou rodinu. Tedy mámu a tátu. Oba něco dělají. Otec je začtený do raních novin a matka stojí u plotny a něco kutí "Dobré" odpoví jednohlasně. Abych pravdu řekla, nejsou moc rádi, že hraji basket s kluky. Bojí se o mě. Hloupé...

Vyrazím. Cesta mi ubíhá se sluchátky v uších docela rychle. Poskakuji si do rytmu muziky. Taška s věcmi mi buší do zad. Mám tam míč, náhradní oblečení, pití. Dorazím na místo. Jsem zde jako první, musím počkat až dorazí zbytek mého týmu. Nemusím čekat dlouho, jsou více slyšet, než vidět. Smutné. I když, pro mě to někdy platí taky. Musíme vypadat docela blbě. Ono když se váš tým skládá z holohlavce, nagelovaného tupce, čepičáka, černovlasého vytlemence a holky, není se čemu divit že?

Když jsme byly konečně zapsaní, vydali jsme se na průzkum. Spousty stánků s jídlem, pitím a různými suvenýry. Všude spousta lidí. Nedokáži říci, jestli hráči, nebo diváci. Jsem nervozní. Vše ve mě vře. Strašně dlouho jsem nehrála a mám spoustu energie, přebytečné energie. Kousnu se do rtu nedočkavostí "Hej, Aiko, uklidni se trochu...nemáme šanci vyhrát..." ozve se ze zadu. Prudce se otočím "Kdo řekl, že jsem přišla vyhrát, Juro?" přejedu pohledem po klukovi s čepicí. Ten raději mlčí. Chci vyhrát, ale vím, že jsou zde i silnější týmy. Povzdechnu si. Bude to těžké.

,Ups, jsi v pořádku? Neviděl jsem tě," Otočím se. Co to zase vyvádějí! Baka! srazit dívku k zemi. Blondýna si nás všechny přeměří pohledem "hej, Hotaro, omluv se jí!" přikážu docela povýšeným hlasem nagelovanému. Ten jen nakrčí nos "proč?" Pozvednu obočí. On snad chce, abych si tu energii začala vybíjet na něm "protože ti to říkám," nakloním hlavu a udělám Mad face. Snažím se vypadat děsivě "Tak bude to?!". Hotaro se otočí na blondýnu "Promiň". Znělo to sice docela nepříjemně, ale mě to stačí. Hele...Motýl! Je-je Kawaii! Pojď sem! začnu se hnát za malým motýlkem. Něco je špatně. Měla bych dávat pozor na okolí. Otočím se na blondýnu a odkašlu si "Ty taky hraješ?" zeptám se jí

,,Kdo by chtěl hrát tak otravnou hru?" Odpoví otázkou. Zatnu pěsti. Basket není otravná hra! Kdo si myslí že je? Ale nu což. Je to její osobní názor, neodepírám ho . ,,Nechci být neslušná, ale tím, že stojíte uprostřed cesty, znemožňujete mi odejít. A naneštěstí, nemám náladu zde plýtvat svůj drahocenný čas. Navíc, brzy bude pršet," pokračuje. Podívám se na oblohu. Má pravdu. Asi si nezahraju. Chjo. Když vrátím pohled na místo, kde stála blondýna, není tam. Prostě odešla.

,,Dělejte si co chcete, ale pokud budeme hrát, přijďte včas..." povím týmu a odskáču si do pryč. Asi se půjdu podívat jak hrají postatní. To by mohlo být zajímavé. Momentálně hrají dvě neznámé školy. Tedy pro mě. Znuděně se na ně koukám. Větší zábava je hrát.

Teď mě tak napadá, po těhle hraje Seirin že? Na ten zápas se těším. Dlouho jsem kluky od nás ze školy neviděla hrát. Prý se jim vrátil hráč. Jak se to jmenoval. Kisho? Kiyoshi? Jo, Kiyoshi. Prý měl něco z nohou bo co. Začnu se trochu vrtět. Těším se, až budu na hřišti. Všechny ty nechápavé pohledy. Bude to super. Podívám se do oblohy. Je temnější a temnější. Otrava! Jestli se rozprší, zruší turnaj a můžu jít domů.

Konečně. Zápas skončil a tým Seirin nastoupil na hřiště. Moji čtyři spolužáci a někdo neznámí.

Dají se do rozhovoru s nějakým černovláskem. Má ofinu přes oko. Roztomilý. Začne se bavit s Kagamim. Do toho se vmísí nějaký strašně vysoký chlápek. Děsivý. Hele. Nehraje on za Yosen? Opět jsem zapomněla něčí jméno. To není novinka. Jsem tak roztěkaná, že si zapamatuji jméno až na podesátý. Nebo na podruhý, když je to někdo, koho si potřebuji pamatovat.

Vše se okoření, když na hřiště vstoupí i ta blondýna. Ze svého místa bohužel neslyším, o čem si povídají. Musí to být něco zajímavého. Přemístím se trochu blíže. Stále neslyším. Sakra! Chci to vědět, strašně moc! Asi bych se tam mohla taky ukázat že? Ale ne. Zůstanu tady a pokusím se zachytit, alespoň to, co bude následovat. Usměji se pro sebe. Jsem napjatá...

Začalo pršet ještě více. Smutné. Asi bych měla jít domů. Ne, něco zajímavého se děje. Ta blondýna dala pořádnou ránu neznámému ze Seirinu. Docela velká rána. Nechtěla bych. Vypadá vytočeně. Důvod zůstat. Popravdě, nikdy jsem nebyla takhle soustředěná. Nepočítám basket. Je to opravdu zajímavé. Jdu ještě o kousek blíže ,,... problém, vyřešíme to basketballem." Zavrčel Kagami. Slyšela jsem jen půlku věty, ale dokáži si domyslet co se asi stalo ,,Vypadněte. Pokud máte čas tu postávat, jděte trénovat. Slaboši jako vy budou zničení," Zavrčí na ně. Přejel mi mráz po zádech. Děsivé. Hráči se opravdu rozešly. Víte co je peh? to, že se mi lepí tílko na tělo. To už bych se tu nejspíše mohla rovnou promenádovat v podprsence. Boha...

Jediný, kdo zůstal, jsem já, Kuroko a ta blondýna ,,Eto, Katsu-san. Sice nevím, proč jsi přestala hrát basketbal, ale nechybí ti to?" Zeptal se jí. Takže to je její jméno- Katsu. Má hezčí jméno než já. Trochu závidím. Hezčím holkám hezčí jméno ,,Kuroko, že? Neměl by ses ke mně přibližovat. Nebo se stane, že ti rozbiju ten tvůj nevinný obličej," To bych ti nedoporučovala, to bych pak musela já, rozbít ten její. Nejsem sice moc silná, ale co. Nemám ráda, když někdo mláti někoho, kdo by se nejspíše nedokázal sám ubránit. 

Poté čapne míč a dá smeč. Basket je tak jednoduchý, když proti sobě nemáš soupeře. Asi bych jí to měla říci. Prohrábnu si promočené vlasy. Dojdu až úplně na hřiště. Skoro až k ní "Basket je jednoduchý, když nemáš soupeře že? Dát smeč bez obránce, zvládnu taky..." Povím provokaterským hlasem. Čapnu míč a udělám to, co ona. Zasměčuji. Opravdu jednoduché a nudné "Pojďme do tělocvičny, tam si povíme, jak moc je basket snadný, dáme si zápas jeden na jednoho...hmm?" Usměji se. Krev ve mně vře. To je to, co potřebuji. Zápas, činnost, při které můžu běhat, běhat a běhat. Podívám se na ní docela vyzívavým pohledem...

,,Kdo jsi?" Zeptala se. Nestihnu ani odpovědět ,,Gomen, musím tě zklamat. Nehraju basketbal," To mi došlo, ptala jsem se tě na to. Ale když ta smeč vypadala, jako by jsi ho už někdy hrála. Zvláštní. Kosí mě vražebným pohledem. Samozdřejmě jí to vracím, ale co. ,,Skáčeš celkem vysoko," poví. Narovná se. Je o půl hlavy vyšší než já. Ale velikost nehraje roli. A skákat vysoko musím, jinak bych nemohla dávat směče ,,Sbohem, neznámý pošuku," řekne a odejde. Všechno ve mně vře a kvasí. Počkám, až úplně zmizí z dohledu. Poté se rozeběhnu domů.