Baka (Kuroko no Basket FF) POZASTAVENO

21

,,Jste připravený?" Zaculí se Mei a rozsvítí tělocvičnu. To. Snad. Není. Pravda!  Na pěti stojanech jsou černo červené dresy s čísly 4,5,6,7 a osm. Vydechnu úžesem. Jsou dokonalé "Jsou krásné..." Nikdy jsem nevěřila, že budu nosit nový dres, ještě k tomu basketbalový.
,,Katsu-san, tenhle je tvůj," Noriko podá Katsu dres s čístlem čtyři Vypadá zmateně. Vždyť to bylo jasné. Usměji se. Měi mi podá číslo pět. ,,Jste zakladatelky tohoto týmu a Aiko by nikdy nemohla být kapitánka. Všechny by nás přivedla do blázince," poznamená Sumi a navíkne si dres s číslem osm. Tahle pravda trochu bolí. Já a kapitánka. To prostě nejde dohromady.

,,Katsu-chan, nebuď tak nesmělá. Máme tě rádi." kývnu a stisknu jí v obětí "Katsu-san, buďme kamarádky..."

,,Bakaiko, jsme spoluhráčky, to ti to nestačí? Už tak spolu budeme trávit dost času, navíc nejsem typ na kamarádíčkování," odtáhne se ode mě Katsu a zarazí ruce do kapes. Opravdu jsem jen její figurka v hloupé hře. Nástroj pomsty "omlouvám se, že jsem již nechtěla být sama..." zahuhlám pro sebe. He, že já se vůbec snažím. Proč jsem tak smutná? Proč mi na ní tak záleží? Proč mi záleží na člověku, který pro mě nic neudělal? utřu si oči do rukávu.

,,Katsu-chan, to od tebe bylo zlé," Zastane se mě Sumi ,,Nehodlám vás nazývat tak lacině," odfrkne si Katsu. Lacině? jsem snad jediná, pro koho to něco znamená?,,Myslím, že chápu, co tím Katsu chce říct," Poví Mei. Obráním se k nim zády. Nechci to slyšet, vůbec tu nechci být!

,,Já taky. Dneska přátelství nestojí za nic. Troufá si říct, že každá z nás je sama," poví Noriko. Je to jako, když se vás skoro všechno hrotí. Proč se tak třesu? Proč nemůžu být jako ostatní? ,,Podívejte se na nás. Jsme naprosto rozdílné. Ať jsem to já jako delikvent, tak Noriko jako tvrdě pracující středoškolačka, Sumi jako dítě bohatých rodičů, Aiko jako samotář nebo Katsu jako odpadlík," Kdybych mohla, řekla bych, že nejsem samotář. Proč se chová, jako by znala mou minulost? Kdybych byla samotářská, chovala bych se takhle?!

,,Přátelství dneska nemá už žádnou cenu. Nejlepší kamarádi se pomlouvají a bodají se do zad. Vážně chcete mít takový laciný vztah? Nikdy vás nenazvu svými přáteli. Hraju basketbal jen a jen pro pomstu. Je mi jedno, kdo to je. Pokud mi pomůže vyhrát, jsem schopna ho přijmout. Nechtějte po mě něco tak ubohého jako je přátelství. Jste figurkami na šachovnici. Smiřte se s tím," A co když nechci? co když chci být prostě něco víc? Proč mě nikdy nikdo nedokáže pochopit?

,,A nevyužíváme se snad všichni navzájem? Co kdybychom si daly slib?" Slib?! Jakou to má cenu? Proč se chovají, jako by jim to všechno bylo jedno? Jsem vážně tak jiná?

,,Přísaháte, že nebudeme mít tak politováníhodný vztah jako ti šváby okolo nás? Pokud ne, najdu si za vás náhradu. Nechci mít v týmu někoho, kdo to nehodlá brát vážně. Ať je důvod jakýkoliv, dávám vám šanci hrát basketbal. Další příležitost dostat nemusíte. Tak, jak se rozhodnete?" Má pravdu, chceme hrát basketbal ,,Stanu se tvou figurkou pro své vlastní důvody. Ale jakmile s něčím nebudu souhlasit, klidně odejdu z týmu, jasné?" ,,Nemám ráda boháče, ale chci hrát basketbal. I když to znamená, že musím být v týmu s rozmazleným frackem a využívat služby těch arogantních lidí, kteří si o sobě myslí bůh ví co," ,,Moc tomu nerozumím, ale myslím, že jsem to nejdůležitější pochytila. Můj život byl až dodneška přesně nalinkovaný. Rodiče, můj manažer, nikdo s tímhle činem nesouhlasí. Ale víte co? Je mi to u jednorožce s duhou. Právě teď jsem se dostala do věku rebélie," Proč to všem připadá jako vtip? Jsem jediná, komu to vadí. Jako vždy originálně jiná. Odlišnost, to je to, co mě oddělovalo od ostatních.

,,A tvá odpověď? Být potřebována, být nástroj. Není to lepší, než být sama? Nemůžu ti dát to, čemu říkáš přátelství. Ale pokud budeš mít potíže, pomužu ti. Není to snad dostatečné?" Nevím co mám říct. Utřu další várku slz. Je to zvláštní pocit. Jak můžu věřit někomu, kdo mě několikrát zavrhl? Víte, není sama, jako sama. I když budu ve skupině lidí, kterým na mě nezáleží, je to stejné, jako být sama v místnosti. Celý život mi lidé lžou a zavrhují mě. Vždy jsem hrála druhé housle a byla nepodstatným článkem života. Nikdy jsme neřekla: Mami, podívej, mám nového kamaráda. A není tedy lepší zůstat sama? Můžu dál nosit svou usměvavou masku a ničit se zevnitř? Zvládnu to, hrát dál tu silnou?

"Stanu se tedy tvou figurkou...Tak buď té lásky, a tu hru, kterou hraješ, vyhraj!"

Ucítím, jak mě někdo ze zadu obejme ,,Moc si na tohle nezvykej, není to gesto, které věnuju každému. Nevyhraju. Vyhrajeme, ne? Jsme tým tak od toho neutíkej. To ty jsi mě jako první do toho uvrtala. Jen tak mimochodem, chce se někomu vrátit na hodinu? Mě ne," Katsu. Nějak se mi povede usmát.

,,Vy dvě jste tak stupidní. Fakt, že se nenazveme přáteli snad hned neznamená, že se nemůžeme mít rádi a trávit spolu hromadu volnýho času, ne?" Co já vím, nikdy jsem se s lidmi nebavila ,,Jejda, z toho všeho jsem dostala chuť na basketbal," zasměje se Sumi. Já docela taky, basketbal, to je to, co nás spojí ještě více dohromady, ne?

,,Když se na ně tak dívám, něco ve mě se ptá, jestli není na čase odložit tuhle masku," zamumlá Katsu. Má pravdu. Už se nemusím přestat přetvařovat. Asi jsem našla lidi, před kterými nemusím skrývat své pocity, ale zvládnu to?

YO!
Takže, po další delší pauze, tady máte na zlatavém podnose BAKA 21. kapitola. Dnešní díl je trochu vážnější, snad vám to nevadí :DDD a když jo, tak máte prostě smolíka xD Před tým se dneska postavila docela veliká překážka v podobě rozdílných názorů na přátelství Aiko a Katsu.

A já se vám teď ptám, co je pro vás přátelství?
No, já moc přátel nikdy neměla. Vlastně se bavím asi s šesti lidmi které znám osobně a pak asi dalších 10, které znám jen přes internet. Ale to se asi pro tři z nich brzy změní- Muhehehehehe!
Ano totiž moc lidí nesnese mou zvýšenou hlasitost, retardovanost, ukecanost a náladovost :DDD

Budu ráda za všechny vaše komentáře a votes >//////////<