Egyptské světlo [pozastaveno]

25 ★

Milka se snažila to na sobě nedát znát, ale měla o svého bratra strach. Včera od chvíle, kdy opustil Persie v zahradě, ho nikdo neviděl. Dnes už je to druhý den. Nechtěla kazit radost Light, protože se zdálo, že je v opravdu dobrém rozpoložení. Od chvíle, kdy vstala se princezna stále usmívá a culí, Milku napadlo, jestli třeba není pod vlivem nějaké návykové látky.

Stále váhala, jestli se na to má zeptat. Nakonec to přece jenom udělala. "Co že jsi tak radostná, Light? Poděl se o to s námi, ať se můžeme veselit s tebou!" povzbudila ji. Snažila se znít nenuceně, aby zamaskovala svoje obavy. Taky si říkala, že by bylo fajn se na chvíli odreagovat, pobavit a zvednout si náladu. Myšlenky na bratra jí překazily noc i spánek, aspoň den by mohl být příjemnější. 

"Ále, co by? Jen jsem se dobře vyspala..." usmála se Light nepřítomně. 

Perseia si ji změřila nedůvěřivým pohledem: "Rozhodně je za tím něco jiného..."

"Jistě že není," mávla Light kopýtkem, "prostě mám radost, že je venku hezky, měly byste se taky trochu víc usmívat..." Poučila je. 

Milku to ale naštvalo. Buď jim lže a něco tají a nebo je opravdu tak lehkomyslná. Nevěděla, co je horší. Ona se tu strachovala o Ricka, celou noc kvůli obavám probděla a Light se klidně usmívá pro nic za nic a neprojevuje sebemenší strach o kamaráda. "Narozdíl od tebe mám bohužel dost starostí na to, abych se zabývala počasím!" vyjela po kamarádce. 

"Bojíš se o Ricka?" pochopila to Perseia, která se tím zatěžovala očividně taky. 

Milka jenom přikývla. On přece neměl důvod odcházet. Tak kam se poděl? A kde spal? Proč o sobě nedal vědět? Ty obavy ji úplně ochudily o chuť k jídlu, takže se jí nechtělo čekat na snídani a raději se rozhodla projít po paláci. Jako první ji hned napadlo, že by se zase mohla podívat do galerie, protože ještě zdaleka neprozkoumala všechny umělecké skvosty, jež se tu nacházely. Sdělila svůj záměr princeznám a vydala se tam.

Cestou stále myslela na svého bratra, trápila se tím, proč se ještě neukázal a přemýšlela nad různými důvody. Jeden byl nepravděpodobnější než druhý. 

Po příchodu do galerie ji ale tyto chmurné myšlenky rychle opustily. Oddala se krásným obrazům, pečlivě zkoumala jeden za druhým, aby jí neunikl žádný detail. Úplně ztrácela přehled o čase. 

Jeden obraz se jí moc líbil, byl na něm vyobrazený západ slunce házející odlesky na dokonale vystínovanou královskou korunu. Barvy byly perfektně sladěné a tón v tónu. Jen se jí zdálo, že bez té koruny by byl ještě o něco půvabnější. To bylo přesně to, čím se Karanlikské umění lišilo od toho Egyptského, napadlo ji. V Karanliku za každou cenu museli vyzdvihovat moc a vládu. 

Po prohlédnutí většiny obrazů si všimla uličky za sloupem, do které při své minulé návštěvě nezavítala. Nebyla tolik na očích, takže si jí zřejmě jenom nevšimla. 

Na prvním obraze byl vyobrazen pouze žlutý roh, okolo kterého byla záře. Nebyl nějak moc zajímavý, takže mu Milka nevěnovala tolik pozornosti a hned přešla k dalšímu. Byl na něm jednorožec, stál na nějakém vyvýšeném místě nad davem dalších poníků. Když si ho Milka prohlédla pozorněji, uvědomila si, že má zlatý roh. 

Třetí obraz v pořadí byl podobný, jen z něj byla cítit trochu větší úzkost. Opět symbolizoval dav poníků, ale tentokrát se klaněli. Ale nebyla z toho cítit úcta, spíše strach. A nad nimi majestátně stál zase ten zlatorohý jednorožec. Okolo něj byla temná aura moci. 

Milce se to přestávalo líbit. Vrátila se k prvnímu obrázku a všimla si, že ten roh nebyl žlutý, nýbrž zlatý, jako dva následující. Zběžně prošla zbytek řady a na všech bylo téměř totéž. Malíř, nebo spíš skupina malířů, soudě podle odlišného stylu malby, byl tím tvorem naprosto posedlý. A co hůř, na tom posledním už to nebyl žádný abstraktní jednorožec, byla to její přítelkyně, se svou bělostnou srstí a kaštanovou hřívou spadající do modrých očí. Byla to věrně zachycená Light. 

Milku to zaskočilo. Co to mělo znamenat? Někdo ji musel nakreslit až po jejich příjezdu, to znamená, že to nemohlo být dávno. Ale ty předchozí obrazy vypadaly starší. Jako by se chystali na její příchod celé roky. Jenže proč by to dělali? Navíc nemohli vědět, že se tu objeví.

Začala usilovně přemýšlet. Nezmiňovali se o tom už někdy? 

Měla pocit, že už někdy zaslechla něco o jakémsi proroctví, nebylo to hned ten první den po jejich příjezdu? Nebyla si tím vůbec jistá. 

Začala si všechny obrazy v této uličce prohlížet znova a znova a doufala, že ji něco napadne. Vlastně ani nevěděla, co by ji mělo napadnout. Bylo to přece zřejmé. Až na to, že nebylo. Teď jí do sebe mělo všechno zapadnout, jako nějaká skládačka, ale opak byl pravdou. Jestli se jí dosud zdálo, že něčemu nerozumí, teď to vypadalo, že nechápe vůbec nic. Tak zmatená už dlouho nebyla. 

Najednou zaslechla nějaké kroky. Kdo by sem chodil? Je snad na zámku ještě nějaký jiný obdivovatel umění? 

Najednou ale uslyšela jakýsi hlasitý zvuk, který ji strašně vylekal. Vyjekla, cukla sebou a kopýtkem omylem poškodila obraz, který byl za ní. Neprotrhla ho, jen ho malinko promáčkla. Skoro to nebylo poznat, pokud jste se na to nezaměřili. 

Rychle se otočila, plná strachu, že ji někdo uvidí, a dala se na útěk. Nikdo si toho ani nevšimne a i kdyby, nedokáže jí, že to byla ona. 

To se ale přepočítala. Sotva vylezla zpoza rohu, už narazila na strážného. "Kampak, kampak?" zeptal se jí se škodolibým úsměvem. 

"Do pokoje," pohotově odpověděla.

"A copak jsi tu prováděla?" 

Zaváhala: "Obdivovala umění." Po chvíli ještě dodala: "Máte to tu krásné, nikdy se nemůžu odtrhnout, víte? Ale trochu jsem si grcla a potřebuju napít, takže bych s prominutím ráda šla." Když to dořekla, uvědomila si, že tahle výmluva nebyla zrovna nejvhodnější. Grcla. Nemohla radši sehrát třeba škytavku? Grcla zní, jako by se jí při pohledu na ty obrazy chtělo zvracet. Chtěla si za to vynadat, ale strážnému to díkybohu nedošlo.

"A nepoškodila jsi náhodou nějaký obraz?" prozíravě si ji změřil.

"Ehm... ne."

Vítězně se zazubil. "Tak proč jsi utíkala, jakoby ti hořel ocas?"

Na to neměla co říct. On mlčky přešel k obrazu, o který zavadila a skoro jako kdyby si to nacvičil, hned neomylně našel rýhu. Nemělo cenu mu utíkat, když k ní přišel, chytil ji a násilím někam odvlekl. 

Po delší době jsem zase tady, doufám, že se vám kapitola líbí :) Omlouvám se, že už zase nevydávám tak často, jak se mi v jednu chvíli dařilo, ale mám toho teď do školy dost a nějak si neumím najít čas... Snad si ho najdu co nejdřív, uvidíme se u dalšího dílu! :) Vaše PinkAlicorn <3