Egyptské světlo [pozastaveno]

4 ★

Bílá kobylka se loudala po prašné cestě zpátky domů, k rodině. Trochu ji mrzelo, že se s novými přáteli nemohla lépe rozloučit, ale nezabývala se tím tak moc, jak by se bývala byla zbývala, kdyby neměla důležitější věci na práci. Musela se soustředit na cestu, aby omylem nezabočila úplně špatně a taky měla plnou hlavu svého snu. Proč jí dvojnice pověděla, že se doma dlouho nezdrží? Vždyť nemá důvod odcházet. Pokud se faraonka bude moc zlobit, nebude možná moci ani na dvůr. Ta představa se jí nelíbila.

Když došla k místům, kde určitě nikdo nechodí, sundala si velký klobouk a nasadila si ten nový modrý, který se jí mnohem víc líbil a nebyl jí velký. V hloubi duše si přála vidět se v zrcadle. Ten klobouk jí připomenul, jak krásně zvládla lhát a lehce vyděšeně nechápala, kde se to v ní vzalo.

Už byla u rozcestí s pramenem, kde minule pila. Zase smočila svá vyschlá ústa a dlouhými loky se napila. Tentokrát tu nikdo jiný nebyl. 

To byla výhoda, nemusela si vyměnit klobouk. Ale taky nevýhoda, neměla se koho zeptat na cestu, i když si byla skoro jistá, že je to ta mírně vlevo. Ještě chvíli využívala stínu, který jí tohle místo poskytlo, než se zvedla a vydala se cestou, o níž smýšlela jako o správné. 

Pokojně, trochu pomalu kráčela vybranou cestou a hvízdala si melodii své oblíbené písničky. Na chvíli, jakoby neexistovaly žádné potíže. Bohužel  jen na chvíli: ozvalo se klusání. "Někdo mně poznal a teď za mnou běží!"  zmatkovala princezna. Už nemělo cenu, aby si vyměnila klobouk, protože  ti, kdo za ní běží jistě ví, že je to ona. Nemělo cenu utíkat, protože ji jednou chytí. 

Light polil pot. To musejí být jedině zloději, nebo nějací mafiáni, kteří budou vymáhat peníze od její matky - samotné Kleosuterény! Ta má caegmintrů plné komnaty, budou chudinku Light držet tak dlouho, dokud nebude částka větší, než sami unesou. Myslela si.

Svůj osud již tušila a tak se rozhodla, postavit se mu čelem. Zavřela oči.

Otočila se.

Otevřela oči.

"Light! Běžíme za tebou už snad půlku cesty!" funěla Mila.

"Kam u všech zlatých podkov jdeš?" doběhl svou mladší sestru i Rickelt.

Light se  na ně podívala a začala se smát. Nebylo na tom nic vtipného, ale myšlenka, že o svých přátelích smýšlela jako o banditech ji rozesmála. Za tu chvíli už se smířila s půlročním vězením ve smrduté kobce, vedle které je postel strýce Doomfla naducaný voňavý obláček. Bylo nepopsatelně odlehčující, když se dověděla, že může jít domů. Navíc s milým doprovodem. 

"Kam jdu? Domů, kam jinam?" nechápavě se na oba podívala, jakoby to snad nebylo nadmíru jasné.

Zelená kobylka si zaťukala kopýtkem na čelo: "A proč jdeš po cestě do Grimevilu?"

"Cože?"

"Jdeš špatnou cestou, kamarádko!" poplácal ji Rick provokativně po hřbetě, "Jestli chceš jít domů, měla by ses vrátit a jít tou cestou, kterou sem přišlas."

"Jo a mimo jiné, v Grimevilu by se ti nelíbilo." usmála se Mila.

"Ah, co bych si bez vás počala... Proč by se mi tam vlastně nemělo líbit?" divila se princezna.

"Protože je to asi to nejponurejší místo, co znám." přikrčila se Rickova sestra při té představě.

"Myslím, že jsem někde četla, že to tam není moc hezké." přitakala Light, zatímco se všichni tři pozvolna rozešli, tentokrát správným směrem.