Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 38

Prsty své pravé ruky nervózně klepu o zábradlí, stojící hned vedle přechodu pro chodce. Čekám, až červené světlo přeblikne na světlo zelené, abych mohla přejít na druhou stranu silnice.

Tic tac tic tac tic tac...

Zvuk semaforu akorát zvyšuje hladinu mé nervozity. Každá sekunda, každý jediný zvuk, který semafor vydá, je pro mě utrpením. Nevím, co mě čeká na druhé straně. Nevím, jaký rozsudek bude vynesen. Vím jen, že to musím udělat. Musím říct, co je třeba.

Právě v moment, kdy mám pocit, že se mi nervozitou rozpůlí hlava, se barva na semaforu konečně změní. Konečně.

Přinutím svoje nohy, aby vykonaly nějaký pohyb a pomalým krokem se přesunu na druhou stranu silnice. Nemusím dlouho pátrat očima. V okamžik, co upřu svůj pohled na zahrádku jedné restaurace, ho spatřím.

Nezměnil se.

To ale přeci víš, už jsi ho viděla. Prolítne mi hlavou.

Nevidí mě, sedí ke mně zády a já si říkám, že je to tak lepší. Stačí mi pohled na jeho záda a v mysli se mi vybaví vzpomínky na všechny spolu prožité momenty a hned se mi po něm zasteskne.

Teď nebo nikdy.

Mám dvě možnosti: Buď za ním hned teď půjdu, nebo se na patě svých vysokých podpatků otočím a zamířím zpátky ke svému domu.

Zvolím první možnost a marně si nalhávám, že je to proto, abych nemusela na mých pěticentimetrových podpatcích, kráčet zpátky osm bloků do mé kavárny. Každý můj krok se zdá, jako bych sebou vláčela tuny kamení. Moje nervozita musí být až viditelná, jak se každým krokem stupňuje.

Nechápu, proč jsem tak nervózní. To s Harrym mám dítě. S Deanem jsem byla pouhá kamarádka. Byli jsme jen kamarádi... Kéž by to byla pravda.

Aniž bych si to uvědomila, dojdu až k němu, k jeho stolu. Snažím se přesvědčit, abych stůl obešla a stanula mu čelem, ale mám pocit, že se mé nohy přilepily k dlážděnému chodníku. Nemůžu se hnout.

Možná za to může fakt, že ho mám na dosah ruky. Vidím ho zblízka a mohu cítit jeho vůni. Za ta léta se nezměnila. Stále používá tu stejnou.

Ale ani moje vůně se nezměnila. I já nadále používám stejný parfém. A právě to mě odhalí.

Nestojím za ním ani minutu a už se otáčí. Když na mě stane pohledem, vidím strach v jeho očích. Strach se změní na překvapení a nakonec na úžas. V mých očích se jisto jistě zračí to stejné. Žasnu nad jeho současným vzhledem. Znovu si musím uvědomit, že už jsem ho viděla: na koncertě. Ale tohle je soukromé setkání, to je něco absolutně jiného.

Minule jsem si sotva uvědomovala jeho přítomnost, jak jsem byla ohromena. Nyní si všímám detailů. Zkoumám, co se změnilo v jeho obličeji. Zjišťuji, že má delší vlasy, paže má silnější a na bradě mu raší strnisko.

Ale jinak se nezměnil. V očích má stále stejné jiskřičky a září z něho radost ze života. Na tváři mu pořád hraje úsměv, který mu ani ve spánku z úst nemizí.

Vypadá mužněji, dospěleji. Už to není malý kluk, vyrostl. Ale to i já. I já jsem se změnila. A v jeho tváři vidím, že si toho všiml. A zatím nejsem schopná určit, jestli je s mojí změnou spokojený nebo ne.

„ Ahoj, Emmo," promluví první. Mluví ke mně příjemným, šťastným tónem, kterým se mnou mluvil vždy.

„ Ahoj, Deane," snažím se napodobit jeho tón a neznít tolik nervózně. Ale podle jeho následného úškrnu mi je jasné, že se mi nervozitu nepodařilo skrýt.