Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 28

Upřímně: nevím, co dělat. Dalo by se říct, že jsem hluboko v depresi, což není kdejaká změna oproti poslednímu měsíci, abych řekla pravdu.

Dean je v prdeli. Ashley se mnou prostě a jednoduše nemluví. Harryho jsem si z nenáviděla. Louise samozřejmě taky. A...no, nikoho jiného jsem pravděpodobně neměla a ani nemám.

Jsem na tom celkem špatně, když se to teď takhle shrne, co?!

Ale to je mi momentálně celkem jedno. Alespoň tuto myšlenku mi napovídá můj jistě velice při smyslech mozek.

Právě teď sedím v nejzapadlejším klubu v nejhorší čtvrti Los Angeles na nejodstrčenější stoličce až úplně v rohu a nevnímám svět okolo sebe. Právě jsem si do krku vlila dalšího panáka ne zvlášť kvalitního martini. Myslím, že mi dalšího už nebudou chtít nalít. Vzhledem k tomu, že už teď tady sedím s přivřenými víčky a podpírám si hlavu. A toto trvá už nějakou tu chvíli. Už minule mi sklenku nalil s krajní nedůvěrou a celkem dost neochotně.

Jsem absolutně v prdeli. Ožralá na mol. Je možný, že jsem to dopracovala až sem? Očividně ano.

Do krku se mi nahrne obsah mého žaludku, a tak se zvedám, jako už poněkolikáté za tento večer, a mířím na blízký záchod. Další důvod, proč jsem si vybrala právě tuto odstrčenou barovou stoličku: je nejblíže záchodům. Nutno dodat společným záchodům. V tomto baru nerozlišují nic jako dámské a pánské záchody. Jsou tu prostě záchody.

Když vpadnu na špinavé a smradlavé záchody v neudržovaném klubu, okamžitě vlezu do první kabinky a obsah svého žaludky vyklopím do nechutně vypadající záchodové mísy. Pak se přesunu k nemálo špinavému umyvadlu a jakž takž si opláchnu ústa rezavou vodou, abych byla přesná.

Mám to štěstí, že už ani nevnímám svůj stav. Absolutně ignoruji skvrnu od Jacka Danielse na svém bílém triku. Je mi úplně jedno, co si o mně myslí osazenstvo v baru. Vlastně, když se to tak vezme, tak v celým baru se vyskytují mnohem větší individua jak já. A rozhodně zde nejsem nejopilejší. Což je jeden z mnoha důvodů, proč jsem šla sem a ne třeba do Grand Star Jazz Club nebo do Club Mayan, který jsem do teď navštěvovala nejčastěji. Je to tady sice nechutné a neupravené, ale jak říkám (nebo si spíše snažím namluvit) všechno mi je jedno.

Když se vrátím zpět za bar, objednám si dalšího panáka. Barman mě ale odmítne obsloužit a otočí se ke mně zády. Fajn, myslela jsem si, že se toto stane. Tak teda půjdu do jiného baru. Tady v Los Angeles je jistě pochybných barů až, až moc. Normálně se v takovýchto spodinách nezdržuji, jak už jsem říkala. Přece jen: patřím do té vyšší společenské vrstvy v tomto městě. Ale dnešek je jiný. No... vlastně nejen dnešní den, ale všechny předešlé dny a-uhm, no-týdny.

Poslední dva týdny vždy po konci tréninku zajdu sem nebo do jiného nechutě vyhlížejícího baru a sedím tam do té doby, než mi odmítnou nalít dalšího panáka. Nejde o to, že by se ze mě pomalu stával opilec. Ve skutečnosti toho moc nevypiju. Nebo takhle: vypiju toho celkem dost, ale jsem taky na druhou stranu dost odolná, takže nějakou tu skleničku vydržím. Takže jde především o to, že jako opilec vypadám.

Jsem neskutečně unavená. Ty poslední dva týdny spím, když přivřu jedno oko, maximálně pět hodin. Ok, to jsem zavřela obě oči. Upřímně spím: maximálně čtyři hodiny.

Znovu se postavím a neobratně si vezmu svojí kabelku. Když ale vykročím, abych se odsud co nejdříve dostala, neudržím rovnováhu a někomu spadnu do náruče.