Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 32

Nemůžu uvěřit, že to vážně dělám. Nevím, co mi přeskočilo v hlavě, že jsem tady. Stojím s Anne v řadě ukřičených a ubrečených fanynek před největší sanfranciskou arénou, abych se dostala na koncert One Direction.

Samozřejmě, že mi nedělalo problém najít hlídání pro Andrewa. Will bydlí nad kavárnou stejně jako já, akorát v druhém bytu, takže nemá problém si ho po pracovní době vzít na hlídání.

Ale upřímně: hlídání Andrewa nebyl vůbec problém. Jsem si jistá, že hlídání bych mu našla i v jednu v noci ráno, protože prostě vypadá jako anděl a všechny chůvy si také myslí, že je (což není pravda, ale to jim samozřejmě neříkám).

Můj problém je spíše Harry (nečekaně). Už jen ta skutečnost, že bude pár metrů ode mě, mě děsí. Doufala jsem, že budeme stát nebo ještě lépe sedět někde hezky vzadu, ale ne. Anneiny cíli jsou mnohem vyšší. Chce stát přímo pod pódiem, z čehož každých pět minut omdlívám ve své hlavě. Ne štěstím, hrůzou! Anne si všimla, že se klepu, ale myslím si, že to přisuzuje nadšení.

Hah. Nadšená nejsem ani trochu. No dobře... trochu nadšená přeci jen jsem. Přeci jen: uvidím Harryho!!! Nositele těch rozkošných drdůlků (opovažte se někdo říct, že ty účesy, co střídá na hlavě, nejsou roztomilý!). Toho, co má ty nejroztomilejší ďolíčky na světě. Teda, až na jeho syna. Což mě přivádí k následující skutečnosti: uvidím otce svého syna.

Aniž bych si to uvědomila, což bude pravděpodobně mojí nesoustředěností a panikou, už stojíme těsně před vstupem. Přede mnou stojí už jen tři malé maximálně desetileté holky.

Ty tři holčičky jsou nadšené a pořád tady poskakují a povídají si, jak moc se těší. Já zde na rozdíl od nich vyděšeně stojím (a ano musím pořád dokola opakovat, jak vyděšená jsem). Typuji, že i když na sobě mám tuny make-upu, pudru, bronzeru a tvářenky, jsem bílá jak stěna.

Ve chvíli, kdy mě zkontroluje ochranka, přičemž ve vzdáleném rohu zahlédnu stát Paula Higginse, se kterým jsem měla též tu čest se seznámit, a vejdu dovnitř, zalije mě vlna horka. V hrudníku mi přímo hoří, ale zároveň stále cítím, jak mi mrznou prsty, jak na nohou, tak na rukou.

„ Potřebuji na záchod, Anne, Kde je tady záchod?" oznámím Anne a panicky se k ní otočím. Zároveň chňapnu po jejích volných rukou a křečovitě je sevřu. Ptám se jí, kde je záchod, ne proto, že jsem v této aréně nikdy nebyla, ale spíše proto, že jsem nikdy nebyla v této části arény. Řeknu to na rovinu: nikdy jsem na žádným koncertě nebyla v publiku, vždy jsem stála na podiu nebo v zákulisí. V této aréně jsem byla už třikrát, ale ani jednou v téhle části.

„ Klid, holka. Už se nemůžeš dočkat, až je uvidíš? Uvidíš je snad stejně jako já poprvé?" Anne nemá ani nejmenší tušení, jak moc se mílí. Neví, jak moc dobře tuto skupinu znám, kolikrát jsem je viděla, co vše jsem s nimi zažila a především, co všechno mě s nimi dnes a denně pojí. Anne nemá nejmenší tušení, že skoro denně potkává syna jednoho člena této skupiny.

„ Jojo. Jasně, jsem neskutečně nadšená," horečně přikyvuji a ruce jí tisknu ještě pevněji s výrazem, který jí má říci, že má slova myslím vážně, „ ale teď vážně potřebuji na WC," podívám se na ni s prosbou v očích, čímž jí žádám o to, aby mě odvedla z téhle místnosti plné tváří mých bývalých kamarádů, protože, jestli se odsud okamžitě nedostanu, brzy dostanu panický záchvat. Už teď jsem nejblíže ke zhroucení za posledních pár let. Všichni víme, že poslední týdny mé existence v Los Angeles nebyly jedny z nejlepších a ony dny jsem panické záchvaty dostávala klidně i ve výtahu a klidně i několikrát denně. Nechápu, proč se takovému stresu znovu vystavuji