Perfection {Harry Styles CZ}

Chapter 35

Asi bych to měla uvést hned na začátek: nespali jsme spolu. Jen jsme si povídali. Myslím si, že bych toho ani nebyla schopná. Už jen kvůli tomu, jak to dopadlo minule. Nelituji Andrewa, ale lituji toho, že se to stalo tak rychle, neuváženě. Možná, kdybychom se spolu s Harrym vyspali později, dali bychom se dohromady a byli bychom pár. Ale taky by se na mě Harry možná v tu dobu vyprdl a o žádné dítě by se nezajímal. Nikdy se nedozvím, jak by to bylo, kdyby, ale upřímně: ani o to nestojím. Takhle jsme to nechali vyzrát a uvidíme, jakým směrem to povede dál.

Původně jsem se obávala toho, že si nebudeme mít co říct, ale opak byl pravdou. Povídali jsme si absolutně o všem a nikdy nenastala jediná chvíle trapného ticha. Nemluvili jsme ale o Andrewovi a ani o tom, co že to mezi námi vlastně je. To ne. Povídali jsme si o tom, co se za ty dva roky vlastně stalo s našimi životy.

A abych byla upřímná: Harry si ty dva roky rozhodně více užil, jak já. Já jsem si jen otevřela kavárnu a- to je vlastně všechno. Nic víc se v mém životě nestalo. Ani jsem s nikým nechodila.

Harry, ten naopak zažil spoustu věcí. Procestoval skoro celou planetu, pro jednou ne v rámci práce. Podíval se do Jižní Ameriky, Afriky, Asie, Austrálie... prostě byl všude. Ukázal mi stovky fotek, ze stovky míst a desítek států.

Cestování ale není vše, co dělal. Samozřejmě, že měl i spoustu holek. Objasnil mi, co měl s Kendall Jenner a dalšími holkami. Když mi to vysvětloval, znělo to, jakoby se mi za všechny ty holky omlouval. Zněl provinile, což jsem moc nepochopila.

Nebyli jsme spolu, nevídali jsme se. Nemusí se mi omlouvat za věci, které dělal v době, kdy neměl žádnou naději, že se ještě někdy setkáme. V té době nevěděl, že spolu máme dítě. Žil normálně svůj život. Já mu nemám, co vyčítat.

Harry odešel okolo jedné hodiny ranní s tím, že mi ještě před odchodem dal svoje číslo a vyžádal si to moje. Taky jsme se domluvili, že za mnou další den ve tři hodiny přijde a společně s Andrewem někam půjdeme.

Myslím, že moje číslo chtěl z toho důvodu, kdybych zítra nedorazila na místo, na které jsme se dohodli, aby měl pojistku, kdyby mě nenašel ani tady. Nic jsme nerozpitvávali. Neřešili jsme, co se stane dál. Co bude, až opustí San Francisco. Hodili jsme to za hlavu a aspoň jeden večer jsme si užili bez jakýchkoli komplikací. To vše budeme řešit až ráno.

Ráno jsem se probudila celá šťastná a plná energie. Neobklopovala mě ale pouze pozitivní energie. Do hlavy se mi nahrnulo nesčetné množství obav, ke kterým jsem se snažila přistupovat skepticky.

Chci říct, ano, jasně, že jsem nadšená z našeho setkání, ale mám lehké podezření, že vše, co mi včera řekl, byla jen snůška keců. Nechci mu moc důvěřovat. Přeci jen mám stále v živé paměti hlasový vzkaz, který mi před lety zanechal. Jak mi všechno vyčítal, jak mě nazval nemožnou mrchou. Když přiznal, že se do mě zamiloval, a pak to vyvrátil, když mi oznámil, že zjistil, že mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice. Pořád si živě dokážu vybavit nenávist, která v jeho chraplavém hlasu se silným britským převyšovala nad všemi ostatními emocemi.

A pak je tu ještě jedna osoba. Dean. Můj nejlepší kamarád Dean Hamilton. Ačkoliv jsem s ním přes několik let nemluvila, mám chuť teď hned vytočit jeho číslo a zjistit, jestli má stále to stejné.

A přesně to také udělám. Z postele se natáhnu ke svému nočnímu stolku, ze kterého popadnu svůj telefon a vytočím pro mě důvěrně známé číslo mého ex nejlepšího kamaráda. V posteli se posadím a zády se opřu o měkký polštář. Netrpělivě čekám, co se stane. Zadržuji dech a pozorně poslouchám zvuky vytáčení.