Death Valley

New beginning

„Takže... Je konec?" Vklouzla mi Hope svou dlaní do mé. Stáli jsme před nemocnicí. Bylo sychravo, vítr foukal a bordel po ulici, se převaloval z jednoho konce na druhý. I když tohle všechno evokovalo pochmurnou náladu, stejně jako myšlenky, nám bylo krásně.
Sevřel jsem ji dlaň a přitáhl ji k sobě do náruče.

„Je konec těch hrůz, co nás obklopovaly. Už bude jenom dobře... Tedy, pokud se mnou chceš zůstat." Smích, který ji tryskal z hrdla byl dokonalý. Přidal jsem se k ní a nechal se umlčet dlouhý, hladovým polibkem. „Napořád. Jen s tebou."

S nejistotou, jsem vcházel do svého domu. Vše v něm bylo takové, jako když jsme spěšně odcházeli. Chybělo jen to tělo...

„Poberu si věci, které chci a vypadneme." Kývne a zahledí se z okna. „Kdyby se to tu nestalo, nechtěla bych odejít. Je tu krásně." Pršelo, vítr ohýbal větvě snad stoletého stromu na zahradě. Zachumlaná v mé mikině, držela hrnek čaje a opírala se čelem o skleněnou výplň.
„Vytvoříme si jiný domov." „Jo... Chceš pomoct?" „Jo, bude to alespoň rychlejší."

Intuice mi říkala, ať se zajdu podívat do garáže. Se smíchem jsem sebral vzkaz, zastrčený za stěračem auta, které bylo Harryho.

„Ať vás minulost nikdy nedostihne. H."

Až u auta, jsem otevřel obálku, kterou mi dal primář. S bušícím srdcem a takovým tím teplem, co se vám rozlévá tělem, když čtete něco, co pro vás moc znamená, jsem se opíral o kapotu a četl.

„Sám netuším, jak se nám to povedlo. Byla to jen souhra náhod a okolností. Nemá smysl vysvětlovat, kdo, jak a proč... Bylo nás víc, co se vám snažilo nějakým způsobem pomoct. Jmenovat je, vystavil bych je taky nebezpečí, kdyby se tento list dostal někam, kdo by bažil po odplatě... Vím, že ty s Hope, jste odvedli nejvíc práce. Jen díky tobě, je ten hajzl mrtvý, stejně jako jeho další lidi. Strach, nejistota... Mohl bych jmenovat mnoho dalších slov, které určitě vyobrazují to, co jste cítili. Ale to co jste udělali, znamená službu mnoha lidem.
Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme... Do Anglie se nevrátím a ani tady, kde jsem, se nezdržím dlouho. Stejně jako ostatní.
Pokud se už neuvidíme, chci abys věděl, že jsi pro mě důležitým člověkem v mém životě a patří ti velké díky. Stejně to cítí i ostatní."

Konec. Žádné rozloučení, nic... Touha si dopis nechat, byť byl neříkající, ale byl poslední věcí, co mě a Harryho spojovala, byla velká. Jenže...

„Co to je?" „Dopis." „Ten vzkaz?" Kývám a držím hořící list papíru. „Co v něm bylo?" „Nic důležitého pro naši budoucnost. Co tvoje věci?" „Nemám nic, co bych potřebovala..." „Tak vypadneme." Neptala se, co je to za auto, asi to věděla. Jen se usmála a posadila se na místo spolujezdce.

„Takže?" „Můžeme?" Kývne, nakloní se a dá mi pusu. „Cesta je dlouhá."

Za několik dlouhých a náročných hodin přistává letadlo na letišti v Reykjavíku. Sotva jsme vypadli z letiště, Hope se zhroutila na první volnou lavičku. Málem mi vše popadalo, vyděsila mě. Ona však jen zazívala a zachumlala se do bundy. Pobaveně na mě zamrkala a znovu se vytáhla na nohy.

„Nemusíš se lekat pokaždý, když si rychle sednu." „Bude mi to chvilku trvat. Pořád mám před očima tu díru v bříšku." Zakření se, stáhne si mou hlavu ke své a po polibku zakňourá, že chce do tepla.
Za hodinu stojíme před dveřmi domu, v němž žije moje rodina. Jsem nervní, jsme přepadovka a vlastně pořádně nevím, jak mě přijmou, ale když Hope rozhodně zazvonila a dveře se otevřely, obavy opadly.
Máma se na mě překvapeně dívala, oči se ji plnily slzami a než jsem se vzpamatoval, měl jsem ji omotanou kolem krku.

Krkolomné představení Hope a než jsem se nadál, seděl jsem v obyváku s hrnkem kafe před sebou. Po přísaze, že jsem se vraždění vzdal už před nějakou dobou definitivně a to co se stalo teď, se nebude opakovat, jsme mohli zůstat.
Máma si Hope za pár hodin oblíbila a když se Hope omluvila, že je unavená, zavedla ji do pokoje, který zařídila pro mě, kdybych se někdy chtěl vrátit...
Čekal jsem, že mezi mnou a tátou, který seděl s námi ale nepromluvil ani slovo, bude i teď panovat ticho, ale on se rozmluvil. Ptal se na Hope, jak jsme se poznali a i když jsem nevěděl, jestli nebude proti, řekl jsem její příběh.
Byl v šoku a ode dveří se ozvalo vzlyknutí. Máma se třepala v slzách a šeptala, jestli říkám pravdu.
Ji i tátu to utvrdilo jen v tom, že teď nás doma nechají. Vlastně, nechají nás tady tak dlouho, jak my budeme chtít.
Když jsem si šel sám lehnout, Hope byla vzhůru. Nejistě se na mě usmála od okna a posadila se na parapet.

„I tady je krásně." „Chtěla bys tu žít? Ne u rodičů, určitě tu bude něco na prodej." „Když nad tím tak přemýšlím, je mi vlastně jedno, kde to bude. Mám jen tu podmínku, abys tam byl se mnou." Objal jsem ji a políbil do vlasů. „Pořád budu s tebou."