Death Valley

Love you

Vidím ji na očích, že chce protestovat, ale paži mi ováže a pak se ke mně přitiskne. „Jak je to ještě daleko?" „V noci tam budeme..." Kývne a beze slova nastoupí do auta.

Usne. Cesta ubíhá za okny, střídavě pozoruju okolí, vozovku a ji. Vypadá uvolněně a i když mám strach, její spící tvář mě podivně uklidňuje, byť paranoidně kontroluji ve zpětném zrcátku všechny auta, které se na nás nalepí.
Čekám, kdy za mnou zablikají majáčky a houkačka mě donutí sjet ke krajnici. Několik řidičů, co nás předjelo naznačuje, že mi chybí zadní sklo. Jak kdybych to nevěděl...

Jsem rád, když padne tma, ale zároveň se víc ochladí. Hope si mne ruce, stahuje mou šálu a dává ji na můj krku.
„Jsi zmrzlý..." „Za chvíli jsme tam, ohřejeme se. Jak ti je?" „Jak je tobě?" Skelným pohledem, díky horečce na ni pohlédnu. V očích ji bleskne bolest a vím, že kdyby mohla, donutí mě zastavit u nejbližšího domu a poprosí jeho obyvatele, aby mi pomohli. Ale mlčí. Hladím ji po tváři, opakuju, že mi je dobře a jen prosím, aby na mě mluvila. Aby mi dávala otázky a já byl nucený odpovídat. Oči se mi zase začínají zavírat...

„Jsme tady." Složím ruce na volant a opřu o ně hlavu. Dveře bouchnou, na zápraží se rozsvítí. Spěšné kroky, moje dveře se otvírají a Hope, s ještě dalším párem rukou mě tahá ven.

„Hochu..." „Jsi ráda, že mě vidíš?" „Co kdybys dojel někdy i ve chvíli, kdy nemáš za zadkem vrahy, hm?" S uchechtnutím a příslibem k Hope, že ji to vysvětlím, se nechám vtáhnout do domu a s jejich pomocí, se vyškrábu do patra.
Oblečený padnu do postele, slyším babičku, jak udává pokyny pro Hope. Ta bez zaváhání poslouchá a když se probudím, hodiny ukazují čtvrt na čtyři ráno, vedle mě spí Hope a v krbu praská oheň.

Vlasy mám nasáklé potem, stejně jako vousy. S odporem si je prohrábnu a hrabu se do sedu. Studený pot mě lechtá na zádech, ramenou, krku a stéká na hruď. Zavrčím, motá se mi hlava a nechápu, proč jedna blbá kulka způsobila, že jsem tak nemožný.
„Lásko." Usměju se, ale neotočím. Na záda mi dopadne tělo Hope. „Jsem strašně zpocený...!" „To jsi byl i v noci..." Zašeptá, kousne mě do ucha a sklouzne z postele. Podpírá mě, pomůže mi do koupelny a zatímco se třepu v houpacím křesle, ona převléká postel. Babička sem nachystala hromadu prádla, zjevně tušila dobře.
Vrátím se s její pomocí do postele, na těle mám studené obklady, čelo mi otírá mokrou žíňkou.

„Víš, co nechápu?" „Co?" Přihodila další polena do krbu a vlezla pod mou peřinu. „Že jsem tak zničený." „Asi se vše nashromáždilo... Ta kulka byla jen spouštěč. Tvá babička říká, že i když jsem ji vytáhla, začal tam asi vznikat zánět a rozšířilo se ti to do těla. Když jsi omdlel, chtěla jsem tě křísit, ale ona mi řekla, ať tě tak nechám, že se aspoň nebudeš bránit. Tu ránu ti vyčistila a zašila a pak mi řekla, že dřív pracovala jako doktorka. Konečně tě ošetřil lékař!" Zaculím se, odhrnuju ji prameny vlasů i ofinu a nechci a nemůžu, se vynadívat.

„Co je?" „Nemůžu si zvyknout, jak jsi krásná. Víš, kdyby mi řekli, že jsi zabila, protože jsi chtěla, ne v sebeobraně, nevěřil bych jim to. Něco tak krásnýho, nemůže svévolně ubližovat. A už vůbec nechápu, jak mohl někdo ubližovat tobě. Slibuju ti, že všichni ti, kteří ti ublížili, skončí špatně. Hodně špatně! Už ti nikdy, nikdo neublíží. O to se postarám." „Já vím." Přitulí se ke mně, potlačím syknutí a omotám ji obě ruce kolem těla.
„Vím, že to nedovolíš. Ale ty pochop jednu věc, kvůli mně tě postřelili... Nechci, aby se to opakovalo. Budeš opatrný? Slib mi to? Nemůžu o tebe přijít! Jsi jediná, důležitá osoba, kterou mám. Nemůžu tě ztratit! Miluju tě..."