Death Valley

Somewhere

„Hope?" „Kde je Marry?!" „Pryč... Poslal jsem ji pryč. Musíme taky vypadnout. Sbal se, okamžitě!" Zmizela nahoře, já prošacoval mrtvoly.

„Zayne?!" „Tady jsem!" Houkl jsem ze sklepa. Seběhla schody a zaraženě zůstala stát, s pusou dokořán.
„Babička to nechtěla vyhodit, jsou to moje věci a část po tátovi a dědovi." Zachytím ji pod bradou a ona se rozesměje, když ji bradu pozvedne a rtíky ji tak sklapnou. Chytí  mě kolem pasu a dál si prohlíží prostory. Všude, kam vidí jsou jen zbraně...

„Jak jsi to udělala? Ty zbraně..." Hladím ji ve vlasech a ona se hrdě usměje. "Ležely na komodě u dveří, vyškubla jsem se tomu, co mě držel. Pro něj divadlo, že chci utéct, ale nechala jsem se chytit, jak jsem měla zbraně pod tričkem." „To bylo chytré a nebezpečné." „Nebýt toho, nebyli bychom teď tady." „Udělal bych všechno, abychom byli." Kývne a postaví se k pultu, na kterém leží zbraně. „Která je moje? Střílet mi jde, nebo ne?"

„Dolů!" Sjede pod palubní desku, já si na hlavu natáhnu kapuci a s laxním držením volantu, míjím kolonu aut. Všechno to jsou terénní vozy, posádka uvnitř vypadá, jako kdyby jela na lov.

„Můžeš." „Kam teď?" „Harry míří do Irska... Snad se tam dostane. Taky bychom mohli, trajektem. Letišti nevěřím..." „Řekneš mi, co vše ti Harry řekl? Payne... To je primář, ne?" Pár minut se dívám na cestu před námi. Pak unaveným hlasem mluvím.

„Cože?! Proč? Vždyť peníze... Copak jich má málo?" „Když jich máš hodně, chceš víc a víc... Jistě, že se nemá špatně. Nikdo z nás... Já sám jsem si našetřil za léta vraždění dost, nemusel bych do konce života pracovat." Ušklíbnu se a ona mě chytí za nohu.
„Nejsi vrah, jasné?" „Ale byl jsem. Živil jsem se tím a ten cejch už nikdy nesmažu. Ale nelituju toho... Až na to se sestrou..." „Jak se jmenovala?" „Safaa." „Kolik měla?" Hladí mě po ruce a očima mě konejší.
„Byla malá... Deset." „Cože? Vždyť to byla holčička!" „Takoví, jako oni, na věk nehledí." „A tvoje rodina?" „Nechceš se zeptat přímo, jak to přijali? Že jsem vrah a kvůli mně ji zabili?" Kývne a omluvně uhne očima.

„Věděli, co dělám. Dalo se to čekat, táta mě cvičil od plínek... V osmi letech jsem uměl to, co normální kluci až po pubertě. Máma to neschvalovala, táta mě cvičil den co den a bylo mu jedno, jestli zrovna nemám horečku. Drtil mě, nutil, řval po mně... Ale i tak jsem mu za to vděčný... Samozřejmě, vděčnost se dostavila až po několika letech. V těch dobách jsem jej proklínal a nesnášel... A i on se každý den bál, že někdo přijde a ublíží nám.
No a to s malou... Unesli ji ze školy, učitelka vypověděla, že tam vtrhla banda zakuklenců, ostatním vyhrožovali postřílením a ji, ječící a zmítající odnesli a zmizeli.
Táta i já jsme ji hledali, trvalo mi tři týdny, než jsem z jednoho hajzla vytřískal, kde je, ale zabili mi ji před očima.
Odvezli ji do továrny, kde se dřív vyráběly lodě. Byl jsem na střeše, protáhl jsem se dovnitř a v tu chvíli se ozval hysterický jekot. Jen jsem tam stál a díval se, jak ji ten hajzl bodl do bříška. Pak znovu a znovu... Vypadli, nechali ji tam ležet se vzkazem pro mě, že se nemám plést do věcí, kterým nerozumím a tohle je jejich pomsta.
Než přijela sanitka, vykrvácela. Měla modrý oči... Všichni máme hnědé, ale ona byla výjimka. Dívala se na mě a já ji lhal, že se uzdraví, že to bude dobrý. Ona mě jen hladila po tváři a šeptala, že mě má moc ráda a že se nezlobí, že jsem ji neochránil. Že ona teď bude chránit mě."

Odmlčím se a ona vrčí, ať zastavím. Nechci ji poslechnout, ale přesto zajedu na odpočívadlo. Vytáhne mě z auta a omotá kolem mě ruce. Polykám slzy, ty její cítím na krku a ona šeptá, že mi nechtěla ublížit, neměla se ptát...

„Jsem rád, že jsem to řekl... Nikdo to neví, užíralo mě, nemoct se svěřit a s rodiči o tom mluvit nemůžu. Je to zakázané téma, všechny nás to bolí." „Já to chápu." Líbá mě na krku, stahuje si mou hlavu ke své a slíbává moje slzy. 

„Odpočiňsi, nemám cíl, prostě někam..." Vrátili jsme se do auta a znovu vyrazili.