Death Valley

Smith

„Chceš mi říct-" „Chci ti říct, že pokud nezmizíš, tak tu možná zemřeš!" „Zayne..." „Vem si, co potřebuješ a odejdi. Odjeď. Neznají tě, nebudou tě sledovat." Drží si tvář v dlaních, pak kývne a když se s ní loučím, je mi zle.
Nasedne do svého autíčka, potlačím škleb, za palubní deskou ji jde sotva vidět. Věnuje mi pohled a zmizí.

„To bylo chytré, opravdu bychom nevěděli, že patří k tobě. Hloupé však bylo, žes neposlal i tu děvku pryč. Kde je, doktore?"

Krve by se ve mně nedořezal. Zabouchl jsem dveře, několik minut čelem se opíral o skleněnou výplň a hlas v zádech, mi zmrazil veškerou krev v těle.

„Agente." Věnuje mi pobavený škleb a pohlédne na svůj doprovod. 

„ Agenti Clarks a Blunt měli pravdu, víceméně... Alespoň Clarks křičela, když ji moji hoši postupně odřezávali prstíček po prstíčku... To Blunt byl silnější. Ale ani jeden mi nechtěli povědět, kde jsi. Jeden by čekal, že se jim svěříš, když jsi tu děvku tak chránil. Teď mě i mrzí, že jsou oba mrtví, agenti to totiž jinak byli výborní." „Začínám chápat podobu otce a syna." Kývnu a střelím pohledem ke schodům. Jak rychle se k nim dostanu? Stihnu nám chvíli prodloužit život?

„Na to bych nemyslel. Přece si nemyslíš, že tu jsme jen my." Jen to dořekl, k uším mi pronikl hysterický řev. Pár vteřin na to, mi k nohám dopadla Hope. Krvácela ze rtu, vyděšeně na mě pohlédla a zavrtěla hlavou. „Je konec. Chce mě, ne tebe..." Vtiskla mi pusu na koutek rtů a obrátila se přede mnou.

„Půjdu s tebou, ale jeho nech. Prosím." „Ty nejsi ta, co tu klade požadavky. Půjdete oba. A doktůrek uvidí, jak ty budeš trpět. Zabilas mi otce, děvko, a za to mi zaplatíš. Půjdeme?" Pokyne rukou ke dveřím, s nemizícím úsměvem.

Hope se mi přitiskne na tělo, nepatrně natočí hlavu a kývne. Pod volným trikem, ve kterém spala, je něco, co tam nepatří. Tlačí mě to a když ji levačkou obejmu kolem boků, Smith se začne hystericky smát. 

„Ale no tak... Doktore, to nemyslíš snad vážně. Je to děvka... Už jsi ji šukal?" Pozvedne obočí, obličej se mu rozzáří. "Umí hezky křičet, co? Můj táta její křik miloval a já taky. Hope... Začínáš mi chybět. Co se tu zdržet? Postel nahoře bude určitě pohodlná. Pánové, podržte pana doktora, ať se moc necuká a hlavně nezapomeňte, bude se dívat jen na nás." „Ani se ji nedotkneš." „Jak mi v tom ty chceš zabránit?"
„Je docela smutné, že na to, čím jsi a kde pracuješ, tak o mně vlastně nic nevíš. Takový, jako jsi ty, jsem zabíjel po desítkách." Padne výstřel. Nohsledi po jeho bocích padnou k zemi. Než se Smith vzpamatuje, stojí před námi sám.
Hope se mi skácí k nohám. „Jsem v pořádku!" Vydechne, když ji chytám za rameno se strachem, že ji někdo střelil. Obejdu ji a namířím hlaveň na Smithe.

„Tak co? Jsme tu jen my dva... Uznávám, nebýt pomoci Hope, asi by to tak snadný nebylo, ale co teď? Mohl bych ji nechat, ať z tebe udělá cedník, ale ji vražda vadí. Vraždí jen v sebeobraně, nevšiml sis? Zatímco já... Agente, jakou máš teď šanci, že tohle přežiješ?" Pokřiveně se usměje, ale strach v očích nezamaskuje.
„Jsem agent FBI! Zabij mě a napořád budeš mít za zadkem agenty, kteří tě budou chtít zabít! Mám lidi, kteří ví, kde jsem! A posily za chvíli dorazí. Přece si ty nemyslíš, že nejsem připravený... Už dávno jsem se měl ohlásit." „Komu? Napadá mě Payne... Co ten ze spojenectví s tebou má?" „Peníze? A díky čipu ve tvých hodinkách, nebylo těžké vás najít. Skvělý dárek, co?" „Řeknu ti jen tohle, ty chcípneš tady a na toho hajzla taky dojde."

Výstřel.