Death Valley

I want to die

Když se probudila, vyděšeně a prudce se posadila.

„Uklidni se! Všechno je v pořádku. Jsi u mě, usnula jsi." Kývla a s vděkem si vzala skleničku s pitím. Byla zmrzlá a když se ozvalo zabušení do dveří a zjevil se v nich Tom, dozorce, oznamujíc že by se měla vrátit, ona se na mě podívala naprosto vyděšeně. „Zayne..." Zašeptala tiše, že jsem ji sotva slyšel.

„Ještě tu zůstane, Tome. Pak ji sám odvedu." „Pane doktore, nezlobte se, ale to je má povinnost." „Řekl jsem, že se o to postarám sám!" „Zahráváte si!" „Stejně jako ty! Jsem tvůj nadřízený a přikazuju ti, abys okamžitě odešel!" Střelil pohledem k ní. Stála a třásla se, stále v mé košili... Nakrčil ret a odešel.

„Chci umřít, bylo by to lepší..." Utekla další hodina. Jen seděla a pila jeden hrníček čaje za druhým. Teď se nahřívala u topení a dívala se do upršeného dne. „Myslíš?" „A ne?" Ztuhla a já přestal myslet. Omotal jsem ruce kolem jejího těla a zahříval ji svým. 

„Chci ti pomoct, Hope. Můžu ti pomoct. Můžu to vyřešit a tahle ztělesněná noční můra skončí. Kdo ti ublížil? Kdo tohle udělal?!" Otřel jsem se ji rty o krk. Zachvěla se a mnou projela elektřina. „Nemůžu. Ohrozila bych tě. Mám strach, že ti taky ublíží." Obrátila se ke mně čelem a schovala mi tvář do hrudi. „Jsi jediný, komu věřím... Nemůžu tě ztratit."

„Někdo tě dnes v noci zbil... Myslíš, že já chci ztratit tebe?" Pochybovačně vzhlédla a pohladila mě po tváři. „Nic ti neřeknu. Nenuť mě." Frustrovaně jsem vydechl a jen ji objal. Po několika minutách, kdy jsem ji stále držel v náruči, se v kanclu objevil Liam. Nechápavě se na nás díval a pak, aniž by mi něco řekl, ji doslova vyvlekl z mé kanceláře, zatímco mě držel Tom. Po zbytek směny, jsem k ní nesměl a léčebnu, jsem opouštěl vystresovaný a vzteklý.

Liam jen krčil rameny, že plní rozkazy agenta. Blunt, kterému jsem okamžitě volal, i ta ženská, o ničem nevěděli a omlouvali se, že netuší, s kým náš primář mluvil...

„Vím, že budím, ale musíš přijet!" „Harry, jsou dvě ráno!" Vrčel jsem, při pohledu na hodiny. Amanda byla nepříjemná od chvíle, co jsem se sám naštvaný, vrátil domů. Z rádia mě celou cestu provázel hlas moderátora, který vypočítával, kolik osob bylo zabito Freddiem O'Conellem, který i přes ostrahu utekl z léčebny.
„Okamžitě dojeď! Vše ti řeknu, jak tu budeš." Chvíli jsem zkoušel diskutovat, ale byl nekompromisní.
„Kam jdeš?" „Musím do práce. Promiň." „Cože?! Jsou dvě ráno! Zayne, mě tohle už nebaví! Pořád jsi v práci, řešíš případy, co mají řešit jiní...! Nepojedeš tam!" „Amando, uklidni se. Je to moje práce, a jestli mě tam potřebují, tak tam musím jet!" „Buď já, nebo ústav!" „Nech mi klíče na komodě!" Zařval jsem už od schodiště a vztekle zamířil do auta.

Cestou tam, mě bombardovala telefonáty a smskami. Ignoroval jsem je a za pár minut parkoval přes ústavem.
Všude byl klid... Že by se vrátil Freddie? Dole, u hlavních dveřích jsem čekal, až si scan ověřil mou totožnost a protáhl se dovnitř.

„Harry? Kde jsi?" Pospíchal jsem chodbou, s mobilem na uchu. „Křídlo B. Pospěš si!" Rozběhl jsem se ke schodům a z nich do „béčka." Tam přece byla Hope...

„Ježiši! Co se stalo?" „Tom ji napadl." „Kde je?!" „Logan z něj vytřískal duši, leží na ošetřovně, přikurtovaný a domlácený. Liamovi jsme to nevolali. Ta holka, chtěla tebe. Než omdlela." Klesl jsem na kolena k holčině. Její tělo bylo dobité ještě o něco víc, a z koutků zavřených očí, ji vytékaly stále slzy.