Death Valley

Choice

S potlačením všech nervových center, která mi do mozku donášela přenos o tom, jak moc to bolí, jsem bok znovu stlačil a dostal se ke dveřím.
S úlevou jsem se o studené dřevo opřel čelem a poslouchal hluk, co se sem neustále nesl.

Tichý vzlyk od stolu, mě nedonutil se otočit. Sám jsem potlačoval slzy, děsil jsem se chvíle, kdy se sem ti dva vrátí. Kdy rozmlátí dveře a ji se vezmou. Bylo mi jedno, co udělají se mnou, ale ona... Nemohl jsem přijít o dalšího člověka, co pro mě tolik znamená.
Zároveň jsem věděl, že šance, že se odtud ztratíme, je mizivá. A utéct a žít někde s pocitem, že nás najdou? Třeba ve chvíli, kdy budeme mít rodinu...? Jo, předbíhám hodně do budoucnosti, ale...
Možnost, že by nás nechali být, byla taky malá.

„Zayne..." „Je to dobrý, Hope. Všechno je v pohodě." S hrdinským výrazem, jsem se otočil a ztuhnul.
Její pád nezapříčinila střelba a strach. Byla zraněná. Držela se za břicho a stála na roztřesených kolenou.
„Jsi špatný lhář." Spadla mi do náruče a unaveně na mě pohlédla. „Jak...?! Kdy?!" „Střelil naráz, s námi." Opřela si hlavu o mou hruď a něžně mě pohladila po ruce. „Je to dobrý! Neumřeš! Neumřeš mi!" Pochybovačně a značně ironicky se uchechtla. „Ani teď, nejsi o nic lepší lhář." „Hope!" „Cítím, jak se mi v břiše rozlívá krev." Hlas ji slábne, sotva udrží oči otevřené.
„Hope! Prober se!! Dostanu tě odtud, jen mi věř, ano?" „Věřím ti, ale neumíš lhát." Znovu se ironicky uchechtla a tentokrát mě pohladila po tváři.

„Vypadni." „Cože?" „Máš větší šanci beze mě. Jen tě budu zdržovat... Moc to bolí, nemůžu jít." „Hope! Přestaň-" Nadskočí a vyděšeně pohlédne ke dveřím. Vzteklý hovor těch dvou psychopatů, volající Stockovo jméno a bušení do masivního dřeva. Asi jim nedá moc práce, dveře za pár minut vyrazit.

„Běž. Prosím." „Zbláznila ses?" „Jsi na tom líp, copak to nevidíš? Jakou máme asi šanci, že odejdeme spolu a vcelku? Teď už žádnou." „To mám otevřít dveře, jim pokynout a nechat tě tu a zmizet?!" „No a nebo můžeš jít oknem." Zkoušela jsem být vtipná, ale mně to drásalo nervy. „Poslouchej mě!" Chytil jsem ji za bradu a zatřásl ji slabě hlavou. Rozlepila víčka a věnovala mi další, něžné pohlazení. „Nenechám tě tady. Buď spolu, nebo ani jeden. Nedovolím jim, aby ti znovu ublížili." S veškerou něhou, co jsem ze sebe uměl dostat, jsem ji položil na pohovku a ignoroval svůj, prostřelený bok.
Cloumající kliku jsem zablokoval přesunutím skříňky, a pak zoufale těkal pohledem po místnosti. Jediné možné místo, kudy zmizet, bylo okno. Jenže se stavem Hope...

„Hope? Hope?!" Ruka ji sjela z pohovky, stejně jako hlavu naklonila do šílené polohy. „Prober se!" „Zayne..." Z koutku ji vytekla slzička. Jen silou vůle, na mě pohlédla. „Nezachráníš mě, už jsi to udělal. Nechci, abys tu byl. Vím-vím, že oknem to zvládneš. Snad tě dole nečekají. Uteč. Než se sem dostanou, tak já... Bolí to." „Nemůžu tě tady nechat." „Nemůžeš tu zůstat!" „Nepůjdu sám. Jestli to chceš vzdát, tak mi pomoz." „Jak?" Vytřeštila oči. Vložil jsem ji do dlaně zbraň a hlaveň si přitlačil na hruď, v místě srdce. „Střel." „Zayne!" „Buď to se mnou zvládneš a já tě dostanu do nemocnice, nebo tu zůstaneme oba. Je to jen na tobě. Je to tvá volba."