Death Valley

Return

„Pořád nemáme cíl?" Cuknu s sebou a stočím na ni pozornost. Má ve tváři pobavený výraz, smíchaný s naštvaností.
 „Jsem vzhůru už nějakou dobu... Viděla jsem ceduli." „Chci to skončit." „Zabiješ přítele?" „Přítel, by toto neudělal." „Co když nás čekají?" „To je velmi pravděpodobné." „Takže, jaký je plán?" Posadila se na sedadle a odvážně na mě pohlédla.

„Odvezu tě někam za město, budu doufat, že tam budeš v bezpečí a až to vyřídím, vrátím se pro tebe." Uběhlo pět vteřin, než promluvila. Propichovala mě očima a já se s ní vydržel hádat dvacet minut. Odmítala zůstat někde, zatímco já budu v léčebně. Já ji odmítal vzít s sebou.

„Jen kvůli mně, jsi v téhle sračce! Kvůli mně, máš v kufru arzenál zbraní! Kvůli mně, tě málem zabili! Buď mě vezmeš taky, nebo otoč auto! Pojedeme někam jinam! Třeba do toto Irska, za Harrym a pak vypadneme..." „Chceš se schovávat?" „Pokud mi to zaručí, že o tebe nepřijdu..." Uhne očima a přitáhne si kolena k bradě. Sjel jsem ke kraji silnice a zastavil.

„Byl jsem vrahem... Umím se rvát, používat zbraně ale nedokážu žít s pocitem, že bych přišel o dalšího člověka, na kterém mi záleží. Jsi jediná, pokud nepočítám rodinu, kdo zná mou minulost... Nenechám si tě vzít, ne, když jsem tě sotva našel. Hope, pochop, že pokud se tam něco stane a ty mi umřeš, tak já to nezvládnu. Je mi s tebou krásně, užil jsem si ty chvíle... Zamiloval jsem se do tebe, do tvýho těla, do duše... Potřebuju tě, tady, živou! Ne ve vzpomínkách."
„Mám opakovat, co jsi řekl ty? Buď tam půjdeme spolu, nebo ty se mnou odtud zmizíš." „Když se něco pokazí, nedám ti jistotu, že tě uchráním. Slíbím ti, že pro tebe zemřu, kulka, která by ti patřila, by se zavrtala do mého těla... Ale co pak?"
„Spolu nebo vůbec! Jsi jediný člověk, který mě má rád! Opravdu rád! Kterého mám já ráda! Člověk, u kterého mi došlo, že ne všichni jsou špatní a že muži umí být hodní! Zayne...! Noc s tebou, byla to nejkrásnější, co jsem kdy zažila... Každá minuta s tebou, je pro mě moc důležitá. Já vím, že jsi mě chtěl nechat u své babičky, ale tahle možnost selhala... Zayne, prosím."
„Chápeš, že se ale bojím? Co když mi tam umřeš? Unesou tě..." „Chci to risknout. Já nechci někde čekat a nevědět, jestli žiješ. Jestli se tam něco stane, jestli-jestli tě zabijí, tak sama spáchám sebevraždu. Nebudu žít bez tebe a vím, že bez tebe, se z léčebny nedostanu, ale samotného tě jít nenechám. To ti nedovolím. Miluju tě..."

Pohlédne na mě, mrkáním zahání slzy a spokojeně přivře víčka, když ji položím dlaň na tvář.

„Riskuješ kvůli mně, to nejcennější, co máš...Prosím, pochop mě." „Ty jsi to nejcennější, co jsem kdy měl." „Zayne..." Praštil jsem do volantu a rezignovaně zaklonil hlavu.
Naklonila se přes mezeru mezi sedadly a na rtech jsem ucítil ty její.

„Miluju tě Hope... Rozumíš? To, co cítím k tobě... Je to pro mě nový. Nikdy jsem nic tak silnýho necítil. Nerozumím tomu, ale chci v tom pokračovat. Jen mám strach, že o tebe hned přijdu." „Stejně tak, ale já můžu přijít o tebe. Jestli mě vzít nechceš, tak to auto otoč." „Nechci být na útěku." „Takže?" Hladila mě po tvářích, v očích se ji třpytily slzy.

„Jestli se ti něco stane, udělám totéž. Co bys udělala ty." Kývne, šeptne mi do rtů, že budeme v pořádku...

„Kde to jsme?" „Nevím, jak se to tu jmenuje." Vedl jsem ji lesem, kousek od Londýna. Z toulek jsem věděl, že tu je opuštěný srub, dveře byly dávno pryč, ale zásoba plechovek, po dávných majitelích, zde zůstala.
Vyskládal jsem je na zídku za srubem, stál za Hope a učil ji střílet. Byla učenlivá a po hodince, zvládla s přehledem trefit cokoliv. Hrdě se zubila a s úlevou se o mě opřela. Hladil jsem ji po bocích, vdechoval její omamnou vůni a sem tam, ji políbil do vlasů nebo na tvář.