Death Valley

Escape

Zakňourala bolestí.

Když tiše zašeptala, jak ji chci odtud dostat, nevěděl jsem. Z okna jsme potřebovali sešplhat. Což o to, byly to necelé tři metry, skočil bych je, ale s ní?

„Vím, že to bolí, vydrž to, lásko." „Co když-co když, se se mnou ta-taháš zbytečně." Držela se za břicho, dlaně měla kompletně zakrvácené tmavou, lepkavou krví. „Není to zbytečný!" „Myslíš? Sám krvácíš a-" „Dostanu tě odtud! Vypadneme, daleko odtud. Nebudu se sem vracet, nebudu se je snažit zabít. Ztratíme se ze země a začneme žít spolu. Budeme mít rodinu...?" Malý, nenápadný otazník na konci. Doufal jsem, že přijde na jiné myšlenky, což vyšlo.
Něžně se usmála a otevřela oči. „Chlapečka?" „I holčičku. Chci s tebou děti, chci žít s tebou." „Taky to chci." Přivřela víčka a když oči otevřela, měla v nich nefalšovanou bolest, ale vymizela rezignace. Teď tam bylo odhodlání.
Tiskl jsem ji k sobě, do dveří se stále ozývaly rány a nás, do tváří, uhodil studený vzduch.

„To nepůjde." Špitla zoufale a opřela se o mě. „Zayne, ty můžeš. Já to nezvládnu." „Přestaň!" Pohled, který mi věnuje není vyděšený, ale unavený. „Nechci křičet, odpusť... Ale přestaň toto říkat. Přísahám ti, že tě odtud dostanu a nedovolím, abys umřela. Dostanu tě do nemocnice, a tam to spraví. Uzdravíš se." Pohled plný pochyb, ale kývne.

Vysadil jsem ji na parapet a za zády nám dřevo zapraskalo.

„Udržíš se?" „Jak?" „Takto." Slabě zapiští, stáhl jsem naše těla dolů a sám se držel jednou rukou parapetu. Druhou rukou jsem ji přidržoval a pod námi bylo pár metrů vzduchu.
„Skočím a ty se pustíš, rozumíš? Chytím tě." „Neudržím se." „Potřebuju jen pár vteřin, udržíš se, ano?" Nečekal jsem na souhlas a pustil se.
Že to nebyl dobrej, jsem pocítil hned při pádu. V noze mi nechutně prasklo, ale i tak jsem se vyhrabal na nohy. Odhadoval jsem, že to odnesl kotník.
Tak, jako jsem ignoroval průstřel, nevnímal jsem pichlavou bolest kotníku a stanul pod oknem. Přesně na čas.
Neměla sílu a bezvládně padala.

„Říkal jsem, že tě chytím." „Pořád nemáme vyhráno." „Ale jsme na to líp než nahoře."

„Co ti je?" „Podvrkl jsem si kotník." Držel jsem ji v náručí a zmizel jsem s ní v křoví ve chvíli, kdy se k nám dolů donesl praskot dřeva a vzteklé hlasy.
Krčili jsme se ve stínu stromů, každé zaševelení listů mě děsilo, ale nemohl jsem to dát najevo.
Sklouzla ze mě, dopadla k zemi a vyhrnula mi nohavici. „To není podvrklé!" „Jsem v pořádku! Vstávej."

Nemám tušení, jak jsme se dostali do auta. Kotník se mi opravdu začal bolestí vyvrkávat a upřímně, každou sekundou, kterou jsme se vzdalovali a přibližovali se k autu, jsem v zádech cítil pomyslné kulky.
Nastartování a samotná cesta, byla utrpením. Hope ztrácela vědomí a i já začínal mít výpadky zorného pole.

„Pane! Takhle tady nemůžete stát!" „Zavolejte pomoc, prosím." „Ježiši! Co se stalo?!" Vrátný, který mi přišel vynadat, řval cosi přes rameno a pleskal mě po tvářích.
Auto plavalo v naší krvi a skrze řasy jsem se díval, jak vytahují Hope z auta.