Vyvolená (HP FF, Poberti)

60. Prasinky

Ještě nebylo po večerce a tak se naše šestice nemusela hradem plížit. Jelikož se ale plánovali vrátit hluboko v noci, nesl si James v kapse své mikiny Pobertův plánek.

Když se blížili k východu z hradu, James přece jen plánek vytáhl. Sice ještě nebylo tolik hodin, aby nemohli opouštět svou kolej, avšak pokud by některý z učitelů právě teď narazil na skupinku žáků sedmého ročníku, jak se vydávají z hradu ven a míří na školní pozemky, které se pomalu, ale jistě nořily do stále hustější tmy, jistě by pojal nějaké podezření. A o problémy poslední den opravdu nestáli.

Všichni společně došli ztichlými pozemky školy až k vrbě mlátičce. Museli využít tuhle cestu do Prasinek, protože Medový ráj byl stále ještě otevřený a oni nechtěli riskovat, že je majitel nachytá.

Sirius sebral dlouhou větev a jedním rychlým pohybem se mu podařilo strom zklidnit. Jeden po druhém prolezli do tunelu.

Remus šel jako poslední. Mrazilo ho, když vlezl do úzké chodby, ústící do Chroptící chýše. Nikdy sem nechodil jindy, než v den úplňku. Nebyl jediný, komu tahle cesta nebyla tak úplně příjemná. I děvčatům naskakovala husí kůže, když jim Sirius tiše vyprávěl, k čemu tuhle chodbu obvykle používají.

V chýši se nikdo nezdržoval, jen jí rychle proběhli ven a vydali se směrem k Prasinkám. Netrvalo to dlouho a už se nacházeli na hlavní ulici a mířili směrem ke Třem košťatům. Protože kam jinam zamířit? Kde jinde oslavit to, že zvládli i poslední, sedmý ročník?

Sirius objal Hermionu kolem pasu a přivinul si jí blíž k sobě. „Miluju tě, víš to, že ano?" zašeptal jí. Ani nevěděl proč, ale měl náhle pocit, že je tohle na dlouhou dobu jedna z posledních, poklidných chvil a tak si ji chtěl náležitě užít.

„Vím," odpověděla mu také tiše Mia. „A já zas miluju tebe," dodala a usmála se na něj. I ona věděla, že následující měsíce pro ně budou ve znamení krutého boje o přežití. Ale teď, teď nic z toho pro ní neexistovalo. Když se podívala na Siriuse, když se podívala na své přátele...uvědomila si, kolik toho za poslední rok získala. Každou minutou, co minutou, spíš sekundou, kdy myslela na své přátele a na to, jak moc jim chce pomoct a zachránit je, v ní rostlo odhodlání. Dokáže to. Musí.

Jen vešli ke Třem košťatům, madam Rosmerta už na ně mávala. „Čekala jsem vás," zasmála se. „Poslední školní den, a že by naši slavní záškoláci neprovedli něco proti pravidlům? Tomu se mi nechtělo věřit."

Všichni se ženiným slovům zasmáli. Však to byla pravda, dodržování pravidel nikdy nepatřilo mezi silné stránky Jamese, Remuse a Siriuse. „Pro každého ležák, prosím," zavolal ještě James na Rosmertu, než se vydal za ostatními k jednomu za zadních stolů.

Tam se usadili a popíjeli jeden ležák za druhým. Rosmerta jim je ochotně nosila, dokonce jim nabízela, jestli nechtějí i něco kapku ostřejšího, ale oni jednohlasně odmítli. Neměli potřebu se opíjet. Ne dnes.

Jak čas ubíhal, hostů bylo U tří košťat stále méně a méně. Když už se rafička hodinek blížila k půlnoci, Rosmerta odněkud vyčarovala pomalou, klidnou hudbu.

„Přesně na tohle jsem čekal," řekl s úsměvem od ucha k uchu James. „Věnuješ mi tanec, Lily?"

Rudovláska samo sebou souhlasila, nechala si pomoct při vstávání a za chvilinku už se společně s Jamesem oddávala pomalému tempu jakési zamilované písně.

„Můžu tenhle večer brát tak, jako že se mi po sedmi letech podařilo získat rande s Lily Evansovou?" zeptal se James dívky.

„Samozřejmě, Jamesi," se smíchem mu odpověděla dívky. Pak ale zvážněla. „Mrzí mě to."