Tajný Element

29

Na obrázku Morgan :)
________________________________________________________

Došli jsme k lesu a já zahlédla Quingara.
,,Quingare!" Zavolala jsem na něj.
Byla jsem šťastná, že ho znovu vidím.
Quingar zavrtěl ocasem a cupital do lesa.
Vydala jsem se za ním a ostatní šli poslušně za mnou.
Cestou lesem jsem často vzpomínala na Willa.
Byl jako můj strýček.
Nikdy jsem neměla příbuzného.
Vzpomínala jsem na jeho tvář.
A na jeho pronikavé modré oči.
Na lesk v očí, když mi řekl holčičko.
Doufám, že až všechno skončí Willa potkám.

Mohli jsme jít hodinu, dvě, nebo jen půl, když jsme dorazili k plácku, kde jsme se rozhodli přečkat noc.

Procházela jsem černým tunelem.
Jediné světlo bylo přede mnou a pomalu zhasínalo.
Rozběhla jsem se za ním.
Čím rychleji jsem běžela tím víc světlo mizelo.
Povrch, po kterém jsem běžela jsem nedokázala zařadit.
Světlo se vytratilo a já zůstala ve tmě.
Zastavila jsem se.
Mávala jsem rukama ve snaze, najít nějakou stěnu.
Mé ruce nahmataly tvrdý povrch, o který jsem se opřela a sjela na zem.
Povrch mě studil, ale dalo se to vydržet.
Po chvilce jsem uslyšela povědomý hlas.
Zježily se mi z toho zvuku všechny chloupky na těle.
Otáčela jsem se, ale nikde jsem nic nezahlédla.
Hlas se přibližoval, ale žádné světlo.
,,Pohni nebo to nestihneme!"
Hlas se blížil pořád víc a já začala být nervózní.
Zvedla jsem se a přitiskla se co nejvíc ke zdi, o kterou jsem se opírala.
Připadalo mi, jako by se do mě zabodávalo tisíce malých jehliček.
,,Nemohl bys pohnout?! Chceš mít problémy?!"
Morganův hlas se ozval přímo naproti mě.
Srdce jsem měla až v krku.
,,Vždyť už jdu!"
Druhý hlas se ozval asi dva metry za Morganem.
Ten hlas jsem nepoznávala.
Uslyšela jsem jak Morgan odchází.
Neznámý právě teď prošel kolem mě.
Až teď jsem si uvědomila, že jsem boso.
Pomalu jsem se rozešla za Neznámým.
Do noh mě štípal chlad povrchu, po kterém jsem šla.

Uslyšela jsem skřípot, který trhal uši a pak jsem viděla jen prudké světlo, které osvítilo Neznámého stojícího přede mnou.
Nepoznávala jsem ho.
Byl kompletně oblečen v černé, ale zlatavá zář jeho vlasů jakoby tlumila černotu jeho oblečení.
Neznámý vkročil do světla.
Tak tak jsem stihla proklouznout do světla, když se dveře zabouchly.
Neznámý se zprudka otočil.
Srdce mi ztuhlo, vytřeštila jsem oči a přestala dýchat.
Azurově modrá jeho očí se koukala přímo skrze mě.
,,Owene!"
Neznámý, odteď Owen potřásl hlavou, otočil se za Morganem a šel rychlým krokem za ním.
Nechápu proč mě neprozradil.
Rozklepaly se mi vnitřnosti nad pomyšlením, co jsem se právě hodlala udělat.
,,Haló! Já tady jsem! Stojím za váma!" Zvolala jsem.
Nic.
Žádná odezva.
,,Hej! Morgane! Máš mě tady!" Zakřičela jsem.
Dvěma skoky jsem ho dohnala.
Silou jsem se rozmáchla a hodlala ho udeřit do ramena, ale moje ruka prošla jeho tělem jako vzduchem a já se rozplácla na zemi.
Nevěřila jsem svým očím.
Rychle jsem se postavila před Owena.
Owen koukal skrze mě.
Neviděl mě.
Když přišel moment nárazu jeho těla s mým, pootočila jsem hlavu a přivřela oči.
Nic se nestalo.
Prošel mě jako bych tu nebyla.
Zarazilo mě to, ale rozhodla jsem se pořád sledovat Owena s Morganem.
Otočila jsem se a šla za nima.

Morgan se postavil před dveře chráněné dvěma muži v černém.
Všichni tady vypadali stejně.
Připadalo mi, jako bych už tu někdy byla.
Pocit déja vu mi proudil celým tělem.
Jeden z mužů v černém na Morgana kývnul a pak s druhým mužem naráz otevřely velké dvoukřídlé dveře.
Společně s Morganem a Owenem jsem vešla dovnitř.
V místnost, do které jsme vešli byla tak velká tma, že jsem neviděla ani zlaté vlasy Owena.
Někde přede mnou se ozvalo zatleskání a místnost zalilo slabé, studené světlo.
Vytřeštila jsem oči, když jsem zahlédla pána celého v černém. Jenom z pohledu na něj, jakoby ze mě začal vysávat všechnu veselou náladu.
Morgan s Owenem poklekli na jedno koleno.
,,Vstaňte, moji milí." Pán v černém měl hlas jako hrom.
Morgan s Owenem vstali.
,,Pane? Volal jsi nás." Ozval se Morgan.
"Ano ano. Dneska mám nějakou dobrou náladu, čím to... Ach ano, pojďte za mnou."
Šla jsem těsně za Owenem.
Společně jsme vyšli z velkých černých dveřích zpět na chodbu.
,,Nikoho sem nepouštějte než se vrátím."  Rozkázal pán strážným.
Ti pokývali na souhlas.
Pán se otočil a šel dál po chodbě, Morgan s Owenem hned za ním a já za nima.
Na konci chodby pán kývl na další strážné a ti otevřeli dveře.
Proklouzla jsem s nimi dovnitř.
Vešli jsme do malé místnosti, ve které byl jeden malý stůl a... Ředitelka?!
Byla to ona. Seděla spoutaná na židli.
Z toho pohledu se mi udělalo nevolno.
,,Chvilku vám to sice trvalo hoši, ale našli jste je. Teď vás tady nechám a je mi jedno jak, ale z té ženské vytáhnete informace, rozumíte?"
Morgan s Owenem přikývli.
Muž v černém odešel.
,,Takže dámo, teď nám dáte odpovědi." Začal Morgan a popošel těsně blízko k ředitelce.
Ta na něj plivla.
Morgan se napřáhl a udeřil ji.
,,Přestaň!"
Nikdo mě neslyšel.
,,Kde je ta holka?! Kam šla?!" Zařval Morgan.
,,Řvi si jak chceš, nic neřeknu."
A Morgan ji udeřil podruhé.

Prudce jsem se zvedla. Mé oči si rychle přivykly tmě kolem mě.
,,Liv?" Dennyho hlas mě pohladil na duši.
,,On má ředitelku." Hlesla jsem a zrychleně dýchala.
,,Cože? Kdo?"
,,Morgan." Rychle jsem se natáhla a obejmula Dennyho. Ten mě přitiskl k sobě a pevně objal.
,,Zdál se mi sen, ale byl až moc skutečný. Byla jsem někde, kde bylo všechno černé. Asi to bylo v podzemí. Byl tam Morgan a nějaký chlap v černém, z kterého mě mrazilo. Nevím, kdo to byl. A pak vešli do dveří, kde byla spoutaná ředitelka a oni jí ubližovali, aby nás prozradila." Řekla jsem Dennymu.
,,Denny, musíme jí pomoct." Zašeptala jsem a pak jsem zase usnula.
_______________________________________________________________ Jako úplně první chci poděkovat vám všem. Moc děkuju za ohlasy, abych pokračovala.
Kdybych mohla, všechny vás obejmu.
Všem vám chci říct, že jsem se rozhodla TE dokončit ❤️
Musím vám taky poděkovat za neuvěřitelných 1K followerů!❤️
Doufám, že jsem kapitolkou nezklamala a jestli jste našli nějaké rozdíly v typu psaní, tak se omlouvám, ale všichni se měníme :).
Budu ráda za každý komentář :3

Cya:3