Tajný Element

11

Pochodovala jsem sem a tam.
,,Kde je?" Zastavila jsem se a podívala jsem se ředitelce do očí.
,,To nevím. Je nezvěstná už tři roky."
Sklopila jsem hlavu.
,,Mohu odejít?" Hlesla jsem.
,,Počkej. Vem si tohle. Chtěla, abych ti to dala."
Zvedla jsem hlavu. Ředitelka mi podávala tu malou kovovou krabičku.
Pohlédla jsem na ředitelku. Schovala jsem krabičku do kapsy. Pak jsem se otočila a odešla.
Vyšla jsem z budovy školy. Venku pršelo a foukal studený vítr, ale já to ignorovala.
Došla jsem k lavičce, na kterou jsem usedla. Hlavu jsem si složila do dlaní. Kapky deště mi stékaly za krk, vlasy se nechutně přilepily k obličeji a oblečení nasáklo vodou.
V hlavě mi kolovaly pořád stejné myšlenky:
Kde je?
Je v pořádku?
Nemůžu ji zachránit?
Proč jsem ji nikdy předtím neviděla? Co mám dělat?

,,Jsi v pořádku?"
Trhla jsem sebou. Byl to Henry, kdo mě vyrušil z myšlenek.
,,Ano, jsem." Odpověděla jsem chraplavým hlasem. Odkašlala jsem.
,,Můžu?" Ukázal na místo vedle mě.
Přikývla jsem. Dosedl na lavičku a naše pohledy se setkaly.
,,Jak si mě vlastně našel?" Zeptala jsem se.
,,Chtěl jsem jít pro něco k jídlu, když jsem tě uviděl z okna. Prší a je tu zima. Vzal jsem ti bundu." Odpoví s lehkým pokrčením ramen a podá mi bundu.
Slabě se usměju nad jeho zdvořilostí. Vezmu si bundu a přehodím si ji přes ramena.
,,Díky." Šeptnu.
Zadívám se před sebe. Vypadá to skoro tady jako louka. Tráva všude kolem, občas nějaký strom. Je tu spoustu cestiček a místy nějaká lavička. Zavřu oči a nechám si hladit tvář větrem. Po tváři mi stekla slza.

Kdo vlastně jsem?

Tahle otázka mě v noci nenechávala spát.
Další slza mi stekla po tváři.
,,Liv?"
Podívala jsem se na něj. Henry měl ve tváři trochu vyděšený, ale chápavý výraz.
,,Chápu, že se muselo stát něco, co tě zaskočilo. Můžeš si o tom semnou promluvit. Uleví se ti."
Mluvil klidně a vyrovnaně. Jeho hlas byl jako med. Neunesla jsem jeho pohled. Odvrátila jsem se. Zahleděla jsem se před sebe.
,,Žila jsem normálním životem s milující rodinou a pak přišla válka. Podepsala se na našem městečku a sebrala mi rodinu. Vlastně rodinu mi sebral on. Ani nevím kdo to byl. Přišel a zabil je. Možná chtěl zabít i mě. Nebo ne? Pak přišel Denny, dovedl mě sem. Tady zjišťuju, že jsem Strážce a mohu ovládat Element. Dneska mi ředitelka ukázala, že mám patronku, která je nezvěstná tři roky, neznám ji, ale chci jí nějak pomoct. Musím.
Možná je mrtvá.
Možná žije."
Nevydržela jsem to. Rozbrečela jsem se. Cítila jsem jeho ruce, které se kolem mě obmotaly. A já ho nechala. Otočila jsem se na lavičce, provlíkla nohy mezerou mezi sedačkou a opěradlem, položila svou hlavu na jeho rameno a objala ho kolem krku. Bunda mi sklouzla z ramen. Henry ji zachytil a opatrně mi ji zase přehodil přes ramena. Jedna jeho ruka zůstala pod bundou položená na mých zmoklých zádech. Druhá mě hladila po mokrých vlasech. Henry nic neříkal a já byla ráda. Užívala jsem si teplo jeho těla a dýchala jeho osobitou vůni.
Henrymu se pravidelně zvedal hrudník s nádechy. Uklidňovalo mě to.
Zahřmělo.
Odtrhla jsem se od Henryho. Nesnáším bouřky. Vyskočila jsem na nohy spolu s Henrym.
,,Měli bychom jít dovnitř, než dorazí bouřka." Ozval se.
Přikývla jsem.
Znovu zahřmělo.
1...2...3...4... Napočítala jsem a pak oblohu přetrhl blesk.
,,Poběž." Křikl Henry a rozběhl se směrem k budově. Taky jsem se rozběhla. Ulevilo se mi, ale takhle zkazit se to nemuselo.
Bunda spadla na zem, ale já běžela dál.

Doběhli jsme k budově a vtrhli dovnitř.
Podívali jsme se na sebe a rozesmáli se. Byli jsme mokří, jako bychom skočili do bazénu.
,,Měli bychom si oba dát horkou sprchu a zabalit se do oblečení, abychom nenastydli." Promluvil Henry.
Přikývla jsem.
Oba jsme se rozešli směrem ke svým schodům.
,,Henry?" Před schodištěm jsem zastavila. Henry udělal totéž.
,,Ano?"
,,Děkuju," odmlčela jsem se.
,,Děkuju, že jsi mi pomohl."
Henry se zářivě usmál.
,,Nemáš zač. Kdykoliv budeš potřebovat, stačí říct." Mrkl na mě a pak odešel.

Byl to debilní úsměv, který jsem měla vepsaný ve tváři, když jsem vešla do koupelny v našem pokoji.
Henry byl fajn kluk a měla jsem ho ráda.
Svlékla jsem se a vlezla jsem do sprchy.

S pocitem, že to není tak zlé jsem ulehla do postele. Byly asi dvě hodiny ráno. Pak jsem usnula.
______________________________________________________
Ahojte! Je tu další kapitola. Pro ty, kteří ještě nespí, tak si to užíjte! A pro ty spící, snad vám to vyloudí úsměv na tváři při pondělku. Ano. Pondělku. Je to tu zas :D. Neměla jsem nápady, takže mi to poměrně trvalo, ale už je tu!
UPOZORNĚNÍ: možná mi to s dalším dílem bude zase trvat, protože jaksi teď nevím, co mám psát :D.
P.S. Ten obrázek je asi hodně depresivní, že? :D